Ptáme se právníka

Ptáme se právníka

V dnešní době, kdy je používání informačních technologií i manipulace s daty běžnou součástí života, se poněkud pozapomíná na to, že právní nauka a legislativa se s právní regulací dat a nakládáním s nimi zdaleka nevypořádala tak, aby byly jasně a jednoznačně definovány, a navíc laická veřejnost si řadu těchto aspektů a jejich právní souvislosti vůbec neuvědomuje. Jenže každý praktik potvrdí, že nedostatek v teoretickém základu právní úpravy se zpravidla projevuje při její interpretaci a aplikaci. Pro zjednodušení se budeme zabývat údaji nikoli osobními, protože ty mají specifický režim a relativně propracovanou úpravu a základní úvahu by to jenom komplikovalo. Následující úvaha si určitě neklade za cíl problémy vyřešit, ale spíše upozornit na některé otázky, které mohou interpretaci a aplikaci práva zásadně zkomplikovat.

Screenshot 2020 10 06 at 11.03.03

Právní podstata dat

Podle občanského zákoníku jsou data (informace) nepochybně věcí. Ustanovení § 489 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění zák. č. 163/2020 (občanského zákoníku – dále jen OZ) stanoví, že: věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. To data nepochybně splňují – jsou rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí. Vzhledem k tomu, že právní úprava jiné omezení pro věci nestanoví, jsou data věcí.

Další exkurze do právní úpravy nás přesvědčí, že data jsou věcí nehmotnou – ustanovení § 496 odst. (2) stanoví, že nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty, což lze na data nepochybně aplikovat. V tomto ohledu je zřejmé, že by bylo chybou zaměňovat data ve své pravé podstatě za jejich hmotné zachycení či záznam. Každé hmotné zachycení dat lze – s ohledem na technická specifika jejich zachycení – považovat za samostatnou věc. Data je rovněž nutné považovat ve smyslu ust. § 498 odst. (2) za věci movité, neboť se nejedná o pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. A v poslední věci se jedná o věc nezastupitelnou; pokud se pak týče jejich zuživatelnosti (ve smyslu ust. § 4500 OZ tedy použití formou spotřebování, zpracování nebo zcizení), bude záležet na charakteru dat a při analýze můžeme dospět u různých dat k různým závěrům.

Vlastnictví a využití dat

Další otázkou je, zda data mohou někomu patřit, a pokud ano, tak komu vlastnictví dat jakožto nehmotné věci svědčí. Někteří teoretici se přiklánějí k tomu, že vlastnictví dat jako věci náleží tomu, kdo tato data vytvořil či zachytil nebo definoval, jiní se přiklánějí k tomu, že byť jsou data věcí sui generis, jejich povaha vlastnictví neumožňuje.

Otázka využití přináší další komplikace. Data mohou být využita k dalšímu zpracování ve vědeckých či výrobních procesech (zpravidla po jejich zachycení v nějaké hmotné formě) nebo jako důkazní prostředek v rámci soudního či rozhodčího sporu (zde je nutné zkoumat jejich autenticitu, vypovídací schopnost a v některých případech i oprávněnost jejich nabytí). Zvláštním příkladem je situace, kdy k využití dat stačí jejich pouhá znalost bez držení nebo zpracování hmotného záznamu. Představa, že by se podařilo zargumentovat procesní pozici, kdy by určitému subjektu mohlo být zakázáno v myšlenkách s touto informací nakládat nebo postupovat tak, jako by o ní nevěděl, je spíše teoretickou hříčkou než aktuální praktickou úvahou.

Screenshot 2020 10 06 at 11.09.18

Data a autorské právo

Předpisy autorského práva upravují právní poměry autorských děl a jejich tvůrců. Aby se na data mohly vztahovat autorskoprávní předpisy, zejména zákon č. 121/2000 Sb. ve znění zákonů pozdějších (autorský zákon – dále jen AZ), vyžaduje splnění určitých definičních kritérií díla, tedy předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo“). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Původní data jako věc v nehmotné podobě v této definici budeme hledat obtížně, neboť je směřována především k hmotnému zachycení dat. Další teoretický názor spekuluje, že vzhledem k tomu, že data jsou jenom výrazem či zachycením objektivní skutečnosti (podobně jako fotografie), kdy je zdůrazňován nedostatek požadované tvůrčí činnosti autora při prostém zachycení skutečnosti, a tudíž zachycená data jako autorské dílo neuznává.

Pokud se čtenář domnívá, že shora uvedené úvahy jsou jen planým teoretizováním, hluboce se mýlí. Každá z těchto právně korektně zakotvených úvah může být základem propracované procesní obrany či argumentace opravného prostředku ve sporu, který se nevyvíjí podle představ některé z jeho stran. To, že na tyto otázky (a řadu dalších) nemáme jednoznačné odpovědi, pramenící z desetiletí rozhodovací praxe soudů, je bohužel současnou realitou a je třeba s ní počítat.

Vytisknout