Jsou závažnějším zásahem do soukromí odposlechy telefonních hovorů, nebo získávání doprovodných dat v podobě provozních a lokalizačních údajů? Odpověď se zdá být na první pohled jednoduchá – málokdo z nás by přece chtěl být odposloucháván, zatímco jakási „doprovodná data“ nejspíš nebudou tolik nebezpečná, zvláště když mnozí ani nemáme přesnou představu, o co se vlastně jedná. Položili jsme proto v této souvislosti několik otázek právníkovi Miroslavu Uřičařovi, který se problematikou ochrany soukromí zabývá dlouhodobě.
Co jsou ona „doprovodná data“ a jak se liší od odposlechů?
V prvé řadě je nutno říci, že odposlechy se již dnes netýkají pouze telefonních hovorů, právní úprava – zde trestní řád – hovoří o „odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu“. Vymezení je tak v současnosti trochu širší než samotný odposlech telefonních hovorů. Samozřejmě jde fakticky stále o obsah komunikace, a to včetně jeho záznamu – právě ten je následně předmětem analýz.
Jako „doprovodná data“ elektronických komunikací se označují provozní a lokalizační údaje. Oba pojmy vymezuje zákon o elektronických komunikacích, dle kterého jsou provozními údaji „jakékoli údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování“ – v praxi se jedná o širokou škálu údajů zahrnující telefonní čísla obou (či více) komunikujících stran, přesný čas a délku komunikace a další. Jako lokalizační pak zákon označuje údaje určující „zeměpisnou polohu telekomunikačního koncového zařízení uživatele“.
Operátoři elektronických komunikací jsou zákonem omezeni v tom, jaké provozní a lokalizační údaje a jak dlouho smějí zpracovávat. Obecně platí, že jakmile již údaje nejsou potřebné pro přenos zprávy, jsou povinni je smazat nebo anonymizovat, s výjimkou několika případů výslovně v zákoně uvedených – jde např. o uchovávání nezbytných údajů po dobu do rozhodnutí sporu či po dobu nezbytnou ke vzájemnému vyúčtování v případě propojení mezi operátory.
Nejzásadnější je však výjimka spočívající v povinném uchovávání prakticky všech provozních a lokalizačních údajů vznikajících při spojení či při pokusu o spojení včetně údajů, které operátor pro účely přenosu zprávy ani pro jiné své účely nepotřebuje, a byl by tedy povinen je neprodleně vymazat. Takové údaje je operátor povinen uchovávat po dobu půl roku pro případ, že by o ně požádal některý z orgánů oprávněných k tomu dle zákona. Právě tyto údaje představují velmi obsáhlou množinu, např. včetně jedinečného identifikátoru mobilního telefonního přístroje obou (či více) komunikujících, údajů o základnové stanici, která přenášela komunikaci při jejím zahájení i ukončení – ty tak určují náš pohyb, údajů o neúspěšném pokusu o volání, o odmítnutých voláních, o neúspěšných pokusech o zaslání SMS nebo MMS a řady dalších.
Důležité je uvědomit si, že provozní ani lokalizační údaje v dnešní podobě neexistují dlouho, fakticky vznikly až s příchodem mobilních komunikací. Do té doby přicházely u pevné linky v úvahu pouze údaje o telefonních číslech komunikujících stran, o délce komunikace a o umístění telefonní stanice. Oproti tomu v mobilních sítích vznikají stále další nové kategorie údajů. Prakticky tak jsou operátoři povinni po šest měsíců uchovávat veškeré údaje, které si lze představit, včetně údajů, u kterých mnozí z nás ani netuší, že je mobilní síť může při hovoru či jiné komunikaci vygenerovat. Jedinou výjimkou je obsah komunikace – ten takto uchováván být nesmí.
Jak je zřejmé, zásadním rozdílem mezi odposlechem a doprovodnými daty je tedy aspekt časový. Odposlech lze nařídit a využívat pouze do budoucna – operátoři samozřejmě naši komunikaci nenahrávají ani jinak nezaznamenávají. Provozní a lokalizační údaje, tedy ona doprovodná data, se však takto povinně uchovávají „do zásoby“, a to přesto, že v drtivé většině případů údaje nakonec nejsou využity. Právě tento rozdíl však na první pohled není zřejmý a dle mých zkušeností si ho řada lidí není vědoma.
Jaké je praktické využití provozních a lokalizačních údajů?
V tom je další velmi zásadní rozdíl. Zatímco obsah komunikace o nás vypovídá pouze to, co výslovně uvedeme; vše, co v komunikaci nezazní, protože to zapomeneme či z jakéhokoli důvodu nechceme zmínit, tam není a ani nemůže být obsaženo. Odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu tak lze zjistit pouze informace v obsahu komunikace zahrnuté. Takové konstatování se zdá být banální a možná si čtenář klade otázku, proč to vůbec uvádím. Právě proto, že pro provozní a lokalizační údaje toto neplatí, v nich je zahrnuto i mnoho aspektů, které se komunikace přímo netýkají a my jsme je výslovně neuvedli. Nejde tedy zdaleka jen o to, s kým, jak často a jak dlouho jsme v kontaktu. Z těchto údajů je zřejmé např. i to, v kolik ráno vstáváme a kdy chodíme spát (a začínáme či přestáváme komunikovat), kde se u toho nacházíme, jaký telefonní přístroj užíváme i jaké přístroje užívají osoby, s nimiž jsme v kontaktu. Je toho však daleko víc, co lze z těchto údajů zjistit – obsahují i velmi jednoznačné informace o našem volném čase, o tom, jak často, kam a na jak dlouho jezdíme na dovolenou, zda cestujeme autem nebo letadlem (při cestě autem se naše komunikační přístroje průběžně připojují k různým základnovým stanicím, zatímco v případě letu se připojí na odletovém letišti a poté až na letišti příletu), zda a jak často jezdíme na pracovní cesty, ale také kdo všechno s námi dovolené či pracovní cesty tráví. Z provozních a lokalizačních údajů si lze sestavit velmi podrobný přehled o našem životě, bez přehánění lze hovořit o „monitorování“. Je z nich vidět mimo jiné i to, zda nakupujeme každý pátek odpoledne v nákupním centru na kraji města, zda si o víkendech voláváme taxi nad ránem z centra města a mnoho dalšího.
Nezapomínejme také na to, že zatímco odposlechy musejí zpravidla projít osobním zpracováním, při kterém někdo obsah komunikace vyhodnocuje, provozní a lokalizační údaje jsou přímo předurčeny k automatizovaným analýzám a dalšímu zpracování – jedná se o strukturovaná data, která lze strojově zkoumat a vyvozovat závěry o různých aspektech našeho osobního života. O praktických možnostech využití provozních a lokalizačních údajů navíc zcela jednoznačně svědčí četnost jejich vyžádání – podle údajů zveřejněných Českým telekomunikačním úřadem za rok 2018 (poslední rok, v němž je souhrnný počet k dispozici) operátoři předali na žádost oprávněných orgánů provozní a lokalizační údaje celkem ve 332 892 případech.
Zákon o elektronických komunikacích přesně vymezuje orgány, které jsou oprávněny provádět odposlech – jde pouze o Policii ČR, Bezpečnostní informační službu a Vojenské zpravodajství. V případě lokalizačních údajů je však výčet výrazně širší a zahrnuje vedle výše uvedených také obecně orgány činné v trestním řízení či Českou národní banku v rámci dohledu nad kapitálovým trhem. Nedávno se k oprávněným orgánům přidal paradoxně také Úřad pro ochranu osobních údajů a zájem o provozní a lokalizační údaje v praxi stále narůstá. Objevují se další orgány, které by rády měly přístup k našim provozním a lokalizačním údajům – nejnověji se o to legislativními návrhy pokoušel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a také Státní hygienická služba. Nárůst je navíc umožněn i oním odlišným a stále přetrvávajícím vnímáním nízké nebezpečnosti – zatímco by patrně každého překvapilo, pokud by některý z orgánů dozoru žádal o možnost pořizovat si odposlechy a záznamy naší komunikace, zájem o provozní a lokalizační údaje nevyvolává zásadnější podiv. Mnohé orgány se jím netají a v legislativních návrzích ani nijak zvlášť nezdůvodňují, proč považují za potřebný takovýto zásah do našeho soukromí. Hovořím přitom o zájmu právě o ony povinně uložené, tedy až půl roku staré údaje. Je nutno si uvědomit, že legislativní návrh, který před lety tuto povinnost operátorům uložil, ji odůvodňoval potřebou boje proti terorismu…
A co je tedy podle Vás závažnějším zásahem do soukromí – odposlechy nebo zmiňovaná „doprovodná data“?
Myslím, že z výše uvedeného vyplývá mé hodnocení poměrně jednoznačně – vyžádání provozních a lokalizačních údajů považuji za zásah do soukromí, který je plně srovnatelný s odposlechem, ba v mnoha aspektech jej intenzitou zásahu předčí. Přestože zcela obdobně hodnotí závažnost zásahu do soukromí i soudy včetně Ústavního soudu ČR, svůj názor samozřejmě nikomu nevnucuji a plně respektuji i to, že někteří nepovažují odposlech ani provozní a lokalizační údaje za zásah do svého soukromí – podle hesla „kdo nic špatného nepáchá, nemá co skrývat“. Já s tímto názorem nesouhlasím – sice nic nepáchám, ale své soukromí si chráním a nechci, aby do něj měl někdo přístup. Právě proto mi připadá důležité, aby každý měl možnost být si shora popsaných zásahů do soukromí vědom a mohl si vytvořit vlastní názor. Vadí mi ovšem, když se setkávám s názory, které – vedeny patrně nevědomostí, ne-li úmyslem – v konkrétním případě závažnost zásahu zlehčují tvrzením, že se nejedná o obsah komunikace, ale pouze o jakási „doprovodná data“, která samozřejmě do soukromí nezasahují. Bohužel se s obdobným hodnocením ve své praxi setkávám stále poměrně často, a to i ze strany orgánů dozoru, v odůvodněních legislativních návrhů apod.
