Letos v červenci překvapil odbornou veřejnost rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ve věci údajů z dopravních kamer vyžádaných finančním ředitelstvím od Policie ČR. Nejvyšší správní soud v rozsudku potvrdil předchozí rozhodnutí, dle kterého byl správce daně v posuzovaném případě oprávněn vyžádat si kamerové záznamy o pohybu konkrétního vozidla a tyto záznamy pak použít v daňovém řízení. Položili jsme proto v této souvislosti několik otázek advokátovi Miroslavu Uřičařovi, který se ve své praxi dlouhodobě zabývá problematikou ochrany soukromí a zásahů do soukromí.
O čem vlastně v této věci rozhodoval Nejvyšší správní soud?
Předmětem věci projednávané již od roku 2016 bylo poskytnutí záznamů z dopravních kamer zachytávajících pohyb osobního vozidla a využití těchto záznamů správcem daně – zde Finančním ředitelstvím pro Ústecký kraj – v daňovém řízení. Jednalo se o případ, kdy si finanční ředitelství tyto údaje vyžádalo od Policie ČR, aby v konkrétním případě posoudilo oprávněnost tvrzení podnikatele z Litoměřic. Konkrétně finanční ředitelství tímto způsobem zjišťovalo pohyb vozidla v průběhu předchozího tři čtvrtě roku, aby prověřilo, zda podnikatel u tohoto vozidla koupeného pro potřeby svého podnikání oprávněně nárokoval odpočet DPH. Policie záznamy finančnímu ředitelství předala a finanční ředitelství na základě jejich vyhodnocení vyměřilo podnikateli nadměrný odpočet DPH.
Podnikatel rozhodnutí finančního ředitelství napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V žalobě argumentoval mj. tím, že policie ze zákona zpracovává informace z kamerových systémů včetně osobních údajů „jen v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů“. Dle hodnocení podnikatele proto listiny poskytnuté policií a užité správcem daně v rámci dokazování „nemohou sloužit jako důkazní prostředky ve smyslu daňového řádu, neboť byly opatřeny v rozporu se zákonem“. Poté, co krajský soud žalobu zamítl, podnikatel jeho rozsudek napadl kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (NSS). V ní opět argumentoval především tím, že „zpracování pohybu vozidla z kamerových systémů v konkrétním období na konkrétních komunikacích pro potřeby správce daně neodpovídá“ zákonu o Policii ČR, a kamerové záznamy proto nemohly být důkazními prostředky podle daňového řádu.
O jaké důvody soud opřel své rozhodnutí?
Krajský soud se v podstatě omezil na konstatování: „Správce daně … byl oprávněn vyžádat si od policie kamerové záznamy o pohybu žalobcova vozidla, kterými policie již disponovala, neboť je pořídila v rámci plnění své povinnosti dohlížet nad dodržováním veřejného pořádku. Následně mohl záznamy použít jako důkaz zpochybňující tvrzení žalobce jakožto daňového subjektu ohledně užití vozidla pro zajištění své ekonomické činnosti.“ Krajský soud tak „neshledal důvodným žádné tvrzení o pochybení žalovaného nebo správce daně“.
Nejvyšší správní soud pak pouze shrnul: „Policie již danými záznamy v době výzvy správce daně disponovala. Pořídila je v rámci své výše vymezené činnosti a až následně … je na základě výzvy poskytla správci daně, který je využil pro dokazování.“ Oprávnění správce daně vyžádat si předmětné záznamy NSS dovozuje z obecné informační povinnosti osob a orgánů veřejné moci, které zpracovávají údaje nezbytné pro správu daní, obsažené v daňovém řádu.
Odůvodnění Nejvyššího správního soudu v dané věci je bohužel velmi stručné (obdobně jako předchozí odůvodnění Krajského soudu v Ústí nad Labem), je obtížné zjistit z něj, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil. Není zejména zřejmé, zda soud vzal v úvahu skutečnost, že takovéto využití záznamů je v rozporu s původním účelem shromažďování údajů Policií ČR. Dopravní kamery provozuje Policie ČR a dle NSS, „úkolem policie, k jehož plnění může pořizování kamerových záznamů sloužit, je bezpochyby i zabezpečení veřejného pořádku v dopravě, např. kvůli dopravním nehodám a přestupkům“. Z odůvodnění rozsudku NSS není také zřejmé, zda se soud zabýval skutečností, že připuštění využití osobních údajů pro diskutovaný účel představuje zásah do soukromí nejen daného podnikatele, ale plošný zásah do soukromí značného množství osob - všech vlastníků a uživatelů vozidel pohybujících se po silnicích ČR. Není mně známo, zda bylo rozhodnutí NSS případně napadeno ústavní stížností, nemohu to vyloučit.
Jaké důsledky může mít diskutovaný rozsudek do budoucna a jak jej hodnotíte?
Ačkoli v této věci rozhodoval Nejvyšší správní soud ČR, jedná se pouze o jediné rozhodnutí, které se týká konkrétního případu, nelze tedy hovořit o „ustálené rozhodovací praxi“. Obávám se však, že Nejvyšší správní soud vyjádřil svůj právní názor zcela jednoznačně a z rozsudku vyplývá, že dle hodnocení soudu byl správce daně v daném případě oprávněn vyžádat si od Policie ČR kamerové záznamy a pro daňové řízení je využít. Na základě rozsudku lze dle mého hodnocení také dovodit obecnější závěr, dle kterého jsou správci daně takto oprávněni postupovat i v jiných případech.
Po právní stránce toto rozhodnutí vnímám jako velmi problematické, a to právě pro existenci zásahu do soukromí, který představují kamerové záznamy dopravních kamer. Právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života je přitom jako jedno ze základních práv chráněno Listinou základních práv a svobod. Tato ochrana není absolutní, a nelze tedy obecně říci, že by občané mohli krátit daně a dovolávat se přitom ochrany svého soukromí. Dle Listiny základních práv a svobod, jakožto základní součásti ústavního pořádku České republiky, však platí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a především pouze „způsobem, který zákon stanoví“. V této souvislosti je důležité zdůraznit, že zde nehovořím o zásahu v tomto konkrétním případě. Jedná se v obecné rovině o zásah do soukromí značného počtu osob, tedy o zásah plošný. Jeho závažnost spočívá v kombinaci tří faktorů, které lze z rozhodnutí dle mého názoru dovodit:
- Policie ČR shromažďuje kamerové záznamy, z nichž je zjistitelný a zpětně dohledatelný pohyb každého z vozidel pohybujících se na území ČR dle SPZ. To je samo o sobě legitimní, pokud se tak děje pro konkrétní, zákonem stanovený účel.
- Tyto záznamy Policie ČR uchovává po velmi dlouhou dobu – v daném případě minimálně v řádu mnoha měsíců, téměř jeden rok, v praxi patrně i déle. Zde již vzniká otázka potřebnosti uchování po takto dlouhou dobu ve vztahu k účelu vymezenému zákonem.
- Policie ČR je oprávněna, dle výkladu soudu dokonce povinna, tyto záznamy předat správci daně a ten je pak oprávněn je využít pro účel zcela odlišný od účelu původního.
Problémových aspektů tedy v dané věci existuje hned několik. Navíc je velkou otázkou, zda je takto Policie ČR oprávněna záznamy z kamerových systémů předat kromě správce daně případně i dalším orgánům veřejné moci, které je dále mohou využít pro účely zcela odlišné od účelu původního, vymezeného zákonem. V takovém případě by bylo možno oprávněně hovořit o systému velmi rozsáhlého monitoringu pohybu osob využitelného pro předem neomezené účely. Konkrétní vozidlo je totiž zpravidla přiřaditelné konkrétní osobě, a jde tedy o zpracování osobních údajů, navíc zahrnujících lokalizační údaje vnímané obecně jako velmi citlivé, způsobilé zasáhnout do soukromí jedince. Jednalo by se tedy o velmi závažný zásah do práva na ochranu soukromí.
Mám za to, že toto závažné téma si zasluhuje podrobnější rozbor, proto se mu budu rád věnovat podrobněji v některém z příštích vydání.