Nedávno přijaté nařízení EU o digitálních službách přineslo nejen kodifikaci tržně zavedeného stavu, ale i některé právní novoty. Neočekávanou novinkou je zohledňování systémového rizika spočívajícího v závažně nepříznivém dopadu šířených textů, fotografií, videí apod. na tělesnou a duševní pohodu lidí. Obecná pohoda se tak stala chráněným veřejným blahem v EU a celém Evropském hospodářském prostoru. A tím pádem půjde i o mez uplatnění svobody projevu a nepřímo i svobody myšlení, jež tvoří ústavní základ svobodného projevu. Nabízíme právně kritický pohled na tuto novinku, která se bude týkat bezmála půl miliardy lidí
DSA nařízení o digitálních službách platformy online svoboda projevu
řízení rizik tělesná a duševní pohoda omezení svobody projevu
Úvodem
Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha. Kupříkladu procítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, např. slzy štěstí. Ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky“. Ne nadarmo mluvíme o „době emoční“. Navíc v technologizované společnosti.
Úvodem si můžeme položit právně politickou otázku, která souvisí s evropsko-unijním nařízením o digitálních službách z podzimu loňského roku. Má být „obranyschopná lidovláda“ za všech okolností právně pojímána i jako právní boj proti části lidu ve smyslu boje proti – z hlediska unijní a státní politiky – nepříznivému společenskému dopadu různých pocitových výlevů pramenících z lidu? Má tomu tak být i tehdy, jestliže jsou takové pocitové výlevy legální? Má k „bojovému“ zásahu proti svobodě projevu stačit zneklidnění emočně méně stabilních lidí?
I tehdy, jestliže se nejedná o zákonně, tedy demokraticky vymezené právní delikty, kterých je celá řada lišící se právní povahou a mírou společenské škodlivosti (nebezpečnosti)? Má se tímto směrem právně, věcně a technologicky rozšiřovat dohlédací společnost (surveillance society), která může být v potenciálním střetu s ústavně zásadní občanskou společností (civil society), jež hodnotově spočívá na názorové pluralitě?
A to vše za dlouhodobě zavedeného stavu v EU a jejích členských státech (ovšem i mnohde jinde ve světě), kdy samy politické volby včetně volby prezidenta republiky, jako např. u nás, bývají podstatnou měrou založeny na politické reklamě, která pro stát zřejmě přijatelným způsobem cílí právě na pocity voličů a v politickém zájmu s nimi účelově pracuje? Navíc za stavu poměrně častého myšlenkového neklidu až zmatení nebo úmyslného matení zrelativizovaných hodnot zdejšího světa. Mají politiky, které některé evropské státy o své vůli svěřily EU, tyto a podobné otázky právně řešit? Smějí je vůbec řešit?
Šokující a rozrušující názory lidí
Některé hodnotící úsudky včetně názorů a jiných mínění, ač by nebyly urážlivé, mohou mít pro někoho pobuřující, ale i objektivně šokující nebo rušící vlastnosti dotýkající se pokojného stavu, třeba i nicnedělání a pohodlnosti. Např. mohou rušit pohodu (i při strčení „hlavy do písku“) či pověstný „klid na práci“ anebo zneklidnit „vlažné“ v jejich okatém nezájmu. Mohou tak rozhýbat ustrnulý pohyb, a tím probudit život. I takové projevy požívají ústavní ochrany svobody projevu, ačkoli nemusí být každému libé. Vzpomeňme mnohá slova prorocká, která měla u lidí vyburcovat ducha.
Právě zde však může spočívat právní problém s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), a to z mezinárodního a ústavního hlediska svobody projevu, resp. svobody myšlení bez zasahování orgánů veřejné moci. Proto se nejedná o žádnou okrajovou technikálii. Nařízení nabývá účinnosti kromě dílčí dřívější účinnosti za rok, dne 17. února 2024. Nařízení je známo pod anglickou zkratkou DSA ze slov Digital Services Act.
Dodejme, že celkově nařízení věcně vychází z dosavadního stavu navozeného jednáním (i právním stykem) nadnárodních obchodních korporací a směrnicí EU o elektronickém obchodu z roku 2000. Zmíněné nařízení dnešní stav v zásadě jen kodifikuje. Činí tak vedle novot spočívajících kupříkladu ve stanovení dohledu nad poskytovateli služeb. Nařízení např. kodifikuje již zavedené „moderování“ vloženého obsahu od omezení viditelnosti zákaznického příspěvku až po zrušení celého účtu1 nebo kodifikuje dobrovolné kodexy chování poskytovatelů služeb. Zavedený stav na trhu je nyní právně zpřesněn a dále rozveden. Nařízení zvyšuje transparentnost služeb a přináší další věci. Slabé postavení dotčených příjemců služeb, zejména u hostingu skrze platformy online, nařízení právně posiluje. Vedle toho nařízení zavádí mechanismus reakce na krize, jako byla např. nedávná epidemie, ale může být i vážné ohrožení veřejné bezpečnosti při protivládních nepokojích. Dále nařízení stanoví některé zpravodajské a jiné povinnosti vymezených poskytovatelů služeb i dohled nad nimi, vyšetřování, kontrolu, pokuty aj.
Nařízení o digitálních službách ve své podstatě a smyslu klade důraz na ochranu veřejnosti před společensky škodlivým obsahem, který chce EU potírat podle právně materiálního znaku míry společenské škodlivosti, resp. společenské nebezpečnosti. Skutkové podstaty činu přitom mohou být rozličné a zejména nepodléhající zákonnému vymezení v ústavním smyslu suverenity zákona, a tudíž ani duchu zastupitelské demokracie. (Vyjma a vedle obsahu nezákonného, který suverenitě zákona a zastupitelské demokracii odpovídá.)
Lze si pod tím představit např. myšlenkový obsah založený na „konspiračních teoriích“ zjevně postrádajících rozumnost a plnou pravdivost nezkresleného věcného základu (o to více však emočně zabarvených až přepjatých), ovšem zároveň se vyznačujících potenciální nebezpečností např. pro obecně sdílené blaho veřejného zdraví, ze kterého těžíme všichni. Nebezpečí by spočívalo ve způsobilosti přivodit veřejnou poruchu, která by se nepříznivě dotkla kohokoli z řad veřejnosti na jeho právně významném postavení (stavu). Aniž by se ale muselo jednat o zákonem zakázaný obsah (veřejnoprávní nebo soukromoprávní delikt ze zákona), jako by tomu bylo např. u zakázaného šíření poplašné zprávy, jestliže by byla nepravdivá.2 Může jít o obsah, jímž zákazník porušuje „jen“ obchodní podmínky soukromého poskytovatele služby, hospodářsky sledujícího svůj zisk na trhu. Zákazník nemusí zrovna rozvracet republiku či sejiného přečinu nebo zločinu proti republice, jinému státu nebo mezinárodní organizaci, jako je EU aj.
Právně-politická otázka zní, proč nepostačuje „jen“ nezákonný (zakázaný), ilegální, obsah (illegal content, contenu illicite), který orgány EU nezbytně berou za společensko-ochranně nedostatečný. A proč nepostačují předběžná opatření proti obviněnému podle českého (a podobně cizozemského) trestního řádu, popř. procesní opatření podle jiných zákonů? Obojí přináší výhodu (hodnotu) právního bezpečí spojeného s předvídatelností, protože se jedná o zákonem vymezené znaky skutkové podstaty deliktu a o zákonem dovolené procesní postupy. Právní bezpečí patří mezi právně chráněné hodnoty vyplývající ze suverenity zákona. Jen zákon vymezuje, co je právním deliktem z oboru veřejného nebo soukromého práva, jak ústavně odpovídá politické hodnotě zastupitelské demokracie.
A z jakého spravedlivého a zrovna v demokratické společnosti zároveň objektivně nezbytného důvodu je nutno, byť nepřímo, poněkud úkosem přes soukromoprávní obchodní podmínky třetích osob dále omezit ústavně zaručenou svobodu projevu? Odpověď zřejmě hledejme v současných politických „výzvách“ Evropské komise a v dobově převládající politické ideologii včetně snahy o politické a právní řízení dobra bezmála půl miliardy obyvatelstva Evropského hospodářského prostoru včetně států EU.
Roli může sehrávat strach a nesnášenlivost. Nesnášet lze i cizí mínění, zejména jedná-li se o bytostně odlišný názor, než odpovídá vlastnímu přesvědčení. Projev odlišného mínění totiž může popuzovat toho, kdo má pocit, že je „majitelem pravdy“. Obzvláště tehdy, vykonává-li dočasně svěřenou veřejnou moc, přičemž v sobě vzbuzuje
pocity vlastní důležitosti nebo morální nadřazenosti, aniž by se vždy zajímal o to, zda nejsou falešné.3 Faktem ale je, že lze o své vůli veřejně projevovat sice legální, avšak „zlé myšlenky“, které mohou přivodit nebezpečí závažné veřejné poruchy. Příklady bychom našli např. v nedávně době epidemie, a to i ze strany některých představitelů veřejné moci.4 Může se jednat též o zákonem nezakázanou novinářskou štvavost či jinou nezřízenost, která „zamořuje a otravuje ovzduší“ pokoje, míru a vzájemného podporování obsahujícího i právně přiměřenou kritiku.
Právní otázka ústavního významu se týká toho, zda zlo v právním smyslu má být omezováno jen legálním vymezením právních deliktů, anebo i soukromoprávními obchodními podmínkami některých soukromých podnikatelů právně povinných spoluprací s orgány veřejné moci.
Právě skrze povinnou spolupráci s orgány veřejné moci podle nařízení EU o digitálních službách z roku 2022 totiž může docházet k zasahování orgánů veřejné moci do svobody projevu. Jinak by v podstatě neměla žádný politický účel na hospodářském trhu služeb. Otázkou pak zůstává, zda v tom lze spatřovat znaky, které mohou být podobné nepřímému uplatňování předběžné nebo následné cenzury. Ta je sice právně pojmově spjata s výkonem veřejné moci, zejména státní, avšak způsoby jejího přímého či nepřímého uplatňování mohou být různé. Rozhodná je proto právní povaha určitých jednání („zásahů“) bez ohledu na označení, resp. jejich skutečná podstata a smysl.
Za určitých okolností by takovým zásahem mohlo být i mocensky důrazné „doporučení“ vyvolávající důvodnou bázeň z následků nepodvolení se. Např. při plnění právně povinné spolupráce podle nařízení EU o digitálních službách. A to vše zejména vzhledem k české ústavní nepřípustnosti cenzury (ovšem při dovolenosti určitých omezení svobody projevu v zájmu ochrany jiných hodnot). Třeba říci, že sám zákaz cenzury lze, ostatně jako kterýkoli jiný zákaz, různě porušovat, a to i oklikou nebo zastřením skutečnosti. Bez ohledu na způsob provedení činu by se však jednalo o čin protiprávní, vyjma zvláštních případů ústavně dovolených zákonných omezení svobody projevu. Jakékoli státně zastírací „manévry“ by naopak mohly svědčit o okolnosti státu přitěžující. Vyvolávají totiž na veřejnosti klamavý dojem právnosti a vůbec ústavnosti.5
Závěr
Nařízení EU o digitálních službách z roku 2022 kodifikuje dosavadní stav na trhu hostingových služeb pomocí platforem online, které slouží k zákaznickému ukládání a šíření obsahu, jako jsou texty, fotografie, videa apod. Nařízení zlepšilo reklamační postupy pro případ smazání nebo omezení uloženého obsahu. Kontroverze však spočívá v tom, že po právu má být postižen nejen obsah nezákonný, o čemž nebývají spory, ale též jiný škodlivý obsah. Ve druhém případě stačí porušit smluvní obchodní podmínky poskytovatele služby. Ty však u velmi velkých platforem online sledují soukromý zájem poskytovatelů služeb, kteří patří mezi nadnárodní obchodní korporace, jež uplatňují své obchodní modely na globálním trhu. Příště si rozebereme nově zavedené systémové riziko, které má spočívat v závažně nepříznivém dopadu uloženého obsahu na tělesnou a duševní pohodu osob v EU a celém EHP.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Poznámky pod čarou:
- Vzpomínám na dobu nesvobody, jak praví zákon, v Československu v letech 1948–1989, kdy např. filmové podniky svým způsobem „moderovaly“ šíření filmů
tím, že na základě politických pokynů komunistů omezovaly přístupnost, tedy i „viditelnost“ některých (ovšem legálně nezakázaných) filmů jejich promítáním
jen krátkodobě či jen v okrajových kinech apod. Přihodilo se to např. Kladivu na čarodějnice režiséra Otakara Vávry z roku 1969, které mohlo být v roce 1970
distribuováno do kin jen omezeně. V Praze mohlo být promítáno jen mimo kina v centru města. Film by mohl u diváků vyvolat politicky nežádoucí připomenutí
podobnosti s atmosférou politických procesů v Československu v 50. letech včetně justičních vražd a stranické víry. Některé zahraniční filmy, vzpomínám např.
na některé maďarské, byly na přelomu 70. a 80. let zase distribuovány mimo první a druhý distribuční okruh, tj. jen do kin se statusem „divácky náročných“
filmových klubů. Status se vyznačoval omezeným počtem promítání bez ohledu na skutečný zájem veřejnosti, a tudíž i sníženým dopadem obsahu (ideových
vyznění) filmů na veřejnost a omezením jejich veřejné známosti. Dalších příkladů bychom našli celou řadu včetně knižního trhu nebo výstav. Některá vydání
(legálně nezakázaných) knih byla „moderována“ politicky nuceně nízkým nákladem, který zdaleka neodpovídal poptávce čtenářů, např. u knih Bohumila Hrabala vydaných v 70. a 80. letech. Politická licoměrnost se někdy projevila tím, že některé vydané knihy nebo gramofonové desky byly obchodně určeny jen
na vývoz. Nikoli pro domácí trh, ač by o ně byl zájem. Na domácím trhu byla kulturně politicky sledována jiná dobová hlediska „ochranného“ významu. Na
moderování obsahu na současných platformách online byla dne 18. února 2015 podána přihláška vynálezu k patentování americkým (USA) patentem, přihláška
č. 14/624,582, pod názvem Moderating Content in an Oline Forum. Vynálezce Kanter et al. - Pravdivá poplašná zpráva, např. pravdivý požární poplach, je naopak společensky prospěšná, protože sleduje ochranu života, zdraví a majetku lidí.
- Poukažme na zajímavou esej Moralizací k nenávisti od Terezy Matějčkové; viz Matějčková, T.: Moralizací k nenávisti. Týdeník Echo, 10, 2023, č. 8, s. 22–25. Cituji:
„Nenávidí vždy ten druhý.“, s. 22. - Např. můžeme zmínit šíření společensky škodlivé, zlé myšlenky, která je i medicínsky vadná, a to že očkování proti nemoci COVID-19 přináší „bezinfekčnost“.
Ačkoli ve skutečnosti virem nakažený, ač očkovaný člověk může vir přenášet - V tomto ohledu v letech 2022 až 2023 u nás budily právní pochybnost některé výsledky činnosti vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací
(Michala Klímy), který byl podřízen předsedovi vlády. V únoru 2023 vláda tuto funkci zrušila. Jistou měrou tyto výsledky a pochybnosti ovlivňovaly politicko-
-právní atmosféru v zemi, která se vyznačuje občanskou společností, a tudíž i názorovou pluralitou a též věcností (a znalostí), kterou lze důvodně očekávat
právě od státu. Nepřímo sem spadá zákonodárně-politická otázka třetí pracovní verze vládního návrhu „zákona o omezení šíření obsahu ohrožujícího národní
bezpečnost online“ (stav k 23. únoru 2023, nepubl.). Návrh by měl představovat jeden z legálních způsobů krizového řízení státu. Pojem „národní bezpečnost“ byl zřejmě převzat z anglického pojmu „national security“, který však má význam celostátní bezpečnosti v unijním smyslu USA. S „národem“, českým
ani jiným, to nemá nic společného. Potud je pracovní verze vládního návrhu zákona jazykově, resp. pojmově vadná. Zřejmě je významově vadný již samotný
český překlad z anglického jazyka, ač s podobnou vadou se u nás setkáváme i jinde. Omezení služby ale má být uvedeno jen příkladmo, tj. zejména „snížením
dosahu omezovaného obsahu“, což vyvolává pochybnosti o právním bezpečí. Způsoby omezení by měly být taxativně dovoleny. Dále je poměrně obtížné si
reálně představit sedmidenní lhůtu pro soudní rozhodnutí o žalobě, a to ve správním řízení s jednáním. Zřejmě by bylo nutné uzákonit zvláštní druh řízení. Nejzásadnější námitka však spočívá v tom, že k ochraně „národní bezpečnosti“ by mělo podle pracovního návrhu tímto způsobem v budoucnu docházet kdykoli.
Tedy i v době míru, veřejného pokoje a bez jakéhokoli krizového stavu, který by věcně důvodně a ospravedlnitelně (přiměřeně) vyžadoval zvláštní zacházení. V
takovém případě by se ale již nejednalo ani tak o jeden ze způsobů krizového řízení státu, nýbrž spíše o znak tíhnoucí k ústavně zakázané následné cenzuře.
Použít navrhovaný ochranný postup by proto mělo být v budoucnu – lidskoprávně konformněji – dovoleno jen za stavu ohrožení státu (čl. 7 ústavního zákona
č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v pozdějším znění) nebo za válečného stavu (čl. 43 odst. 1 a čl. 39 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů), popř. též za nouzového stavu (čl. 5 a násl. cit. úst. zák. č. 110/1998 Sb.). Nikoli snad za běžného stavu,
ale ani za jiných zvláštních veřejnoprávních stavů, kterých je celá řada. Věcné zkoumání by si zasloužila i možnost použití za „pouhého“ nouzového stavu. Na
druhé straně je zase pracovní návrh odpovídajícím způsobem právně přísný v tom, že stanoví předpoklad potenciálního způsobení újmy dotčeným chráněným
zájmům (hodnotám). Podle pracovní verze tedy nestačí pouhé dotčení zákonem chráněných zájmů, ale musí reálně hrozit škodní nebo jiný újmový následek.
V jednotlivých právních případech by proto bylo nutno vždy přezkoumatelně odůvodnit, v čem by hrozící újma spočívala, resp. co by bylo jejím obsahem.
Nestačila by „prázdná slova“ nebo politická fráze.