Mgr. Tomáš Halajčuk, Ph.D. je mimo jiné absolventem Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v magisterském oboru Ekonomika a řízení ve zdravotnictví a doktorského studijního oboru Sociální lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. Od roku 2003 do roku 2022 působil na různých funkcích ve vojenském zdravotnictví, absolvoval dvě operační nasazení v zahraničních misích. Od roku 2014 do roku 2017 pracoval na Generálním štábu Armády České republiky, zaměřoval se na plánování a řízení zdravotnické podpory vojenských operací a vojenskou zdravotnickou informatiku, byl členem expertního panelu pro zdravotnickou informatiku NATO. Od roku 2017 do roku 2021 sloužil v Belgii na vrchním velitelství sil NATO v Evropě, na pozici hlavního důstojníka pro plánování a řízení výcviku ve vojenském zdravotnictví NATO, řídil zdravotnickou část přípravy a průběhu hlavních vojenských cvičení NATO. Od roku 2022 je předsedou představenstva Zdravotnického holdingu Královéhradeckého kraje.
V minulosti jste byl činný ve vojenském zdravotnictví a působil v NATO. Jak Vám tyto zkušenosti pomáhají v řízení nemocnic?
Ve zkratce lze říci, že vojenské zdravotnictví je do jisté míry zmenšený model národního zdravotnictví. Najdete zde zdravotní služby ve velmi široké škále od silně zastoupené preventivní medicíny přes primární péči, sekundární péči až po tu vysoce specializovanou a následnou. Velký důraz je přitom logicky kladen na urgentní medicínu v podmínkách hromadného postižení zdraví. Při plánování zdravotnického zabezpečení vojenských operací je nezbytné pojmenovat rizika i klíčové komponenty a nastavit celý léčebně odsunový systém od místa vzniku poranění nebo nemoci až po nejvyšší možný typ péče. Systém musí být komplexní, odolný a udržitelný po celou dobu trvání operace. Jednotlivé stupně péče na sebe musejí plynule navazovat a vše se děje se zaměřením na pacienta a jeho zdraví. Zkušenosti z prostředí vojenského zdravotnictví a NATO mi přinesly zejména to, že se na řízení koncernu nemocnic dívám jako na komplexní systém s jasně danou hierarchickou strukturou a kompetencemi a mým úkolem je zajistit jeho odolnost a udržitelnost s ohledem na nejvyšší možný přínos pro pacienta. Sdružení pěti nemocnic, jednotné lékárny a centrálních dodávek materiálu pak není zcela nepodobné vojenským modelům organizace. Holdingové uspořádání a jeho specifika v řízení jsou pak až překvapivě podobná organizaci v NATO na strategickém a operačním stupni. Samozřejmě je mezi těmito dvěma světy spousta rozdílů, ale řekl bych, že společné znaky převažují ty rozdílné.
Máte nějaké konkrétní zkušenosti ze zahraničí z oblasti prevence, které by mohla naše zdravotnická zařízení využít, resp. již využívají?
V oblasti prevence nežádoucích událostí souvisejících s únikem nebo zneužitím dat včetně vyřazení podstatných informačních systémů z provozu moje zkušenost není pouze uživatelská. Musím jednoznačně uznat, že kultura přístupu k prevenci se mezi národy někdy až překvapivě liší. Již rok je naše společnost v souvislosti s válkou na Ukrajině v rámci kybernetického prostoru v otevřeném konfliktu, který sice neplní titulní stránky novin, ale v případě úspěšného útoku na zdravotnické zařízení může také stát lidské životy nebo poškodit zdraví. Nejlepší prevencí je kromě odolné a zabezpečené IT architektury zaměření se na nejslabší článek celého procesu, kterým je člověk. Zcela jednoznačně zde jako zásadní vnímám vliv formování povědomí o rizicích a základních pravidlech samotného uvažování nebo přístupu k informačním zdrojům. Zde je nutné akcentovat nutnost zařadit IT gramotnost mezi základní oblasti vzdělávání už na prvním stupni základních škol. Jelikož mám děti ve školním věku a o škole s nimi pravidelně mluvím, vím, že se to u nás neděje. Ve velké míře se tak člověk dopracuje k úrovni znalostí a způsobu přístupu k informacím a informačním systémům až v pozdějším věku, kdy vytvoření návyku není tak snadné. Ve zdravotnictví zpravidla nepracujeme s informacemi podléhajícími některému ze stupňů utajení, nicméně máme přístup k těm nejcitlivějším údajům, jaké o člověku kdokoli schraňuje. Podle toho musíme také nastavit politiku ochrany včetně kontroly práce s citlivými daty a přístupu do zásadních informačních systémů.
Jak vnímáte roli manažera kybernetické bezpečnosti? Je ve Vámi řízeném holdingu součástí nejvyššího vedení, a pokud ne – uvažujete o tom, aby byl jeho součástí? Jaký je Váš pohled na roli MKB?
Roli manažera KB vnímám z pohledu řízení jako součást širšího vedení společnosti s přímou vazbou na nejužší vedení. V našem holdingu má tuto oblast v gesci jeden člen představenstva, který vede implementaci opatření KB a jakousi kultivaci celé oblasti napříč holdingem. Z hlediska dopadů možných rizik se jedná o jednu ze zásadních oblastí, které v současné době řešíme. K celé problematice nastavení úrovně kybernetické bezpečnosti v nemocnicích holdingu se stavíme jako k zajištění základní odolnosti informačních toků, bez kterých bychom nebyli schopni poskytovat péči, popřípadě bychom nebyli schopni vykázat péči pojišťovnám, což by vedlo ke značným hospodářským ztrátám. Obě oblasti jsou pro nás naprosto kruciální, a proto jim věnujeme velkou pozornost a také nemalé investice. Nějakou dobu bude také trvat, než se nám podaří najít adekvátně vzdělané odborníky, kteří budou po odborné stránce zaštiťovat všechny hlavní role. Někoho již v nemocnicích máme, nicméně to ještě ani zdaleka není konečný stav.
Souhlasíte s tím, aby byl jednotný nemocniční informační systém pro všechny nemocnice v České republice? Případně máte nějaký návrh, co by mělo být centralizováno a co naopak by dle Vašeho názoru mělo zůstat v řízení např. krajů?
Pokud by se jednalo o systém robustní, odolný a z uživatelského hlediska přijatelný, pak mám za to, že by to mohlo být ku prospěchu. Musel by být také dostatečně přizpůsobitelný specifickým potřebám různě velkých a různě fungujících nemocnic. Podle mých zkušeností s implementací NIS v našich nemocnicích si nemyslím, že by na trhu byl takový produkt k dispozici, a proto by bylo nutné jej vyvinout. Obecně platí, že čím větší IT projekt, tím větší problémy s vývojem a následnou implementací, o nákladech nemluvě. Dále bychom se museli bavit i o smysluplném rozvoji takového systému.
To, co nám v současné situaci chybí, je jednoznačně univerzální schopnost centrálně sdílet zdravotní dokumentaci pacienta, tedy jednotně definovaný způsob sdílení a ukládání zdravotnických dat ideálně na jednom místě. Připadá mi absurdní, že nejsme schopni najít všeobecně přijatelný způsob a stále žijeme v době, kdy pacient nezřídka přenáší papírové zprávy a lékaři je přepisují do svých systémů. Tady vidím obrovský prostor pro zvýšení efektivity celého systému zdravotnictví.
Kraj by v tomto případě měl mít roli koordinátora, který vytváří rámec propojení mezi jím zřizovanými poskytovateli a těmi dalšími, kteří jsou jím registrováni. Bez jednoznačně definovaných podmínek a pravidel na centrální úrovni to ale nemá velkého smyslu, leda že bychom tu chtěli mít 14 rozdílných krajských systémů.
Uvědomujeme si, že je velmi složité vzdělávání lékařů a zdravotního personálu v oblasti IT a kybernetické bezpečnosti (většinou to funguje jen na přímé nařízení, ale to je stejné i v jiných odvětvích). Jak se Vám toto daří řešit? Nač se zejména soustředíte?
Zdravotníci žijí s nějakou formou informačního systému poměrně dlouho a jistě si uvědomují jeho přínosy. Rozvoj zdravotnické informatiky je přirozeně o něco rychlejší než adaptace systému vzdělávání, nicméně pokud je zaměřené na správné fundamenty, pomůže s rychlostí, s jakou jsou všichni schopni se vyvarovat základních uživatelských chyb a se systémem se naučit pracovat. V našich nemocnicích funguje edukace v oblasti KB poměrně krátce na to, abych z toho mohl vyvozovat závěry. V každém případě to vnímám jako dlouhodobý proces.
Jak hodnotíte adopci moderních technologií v českém zdravotnictví? Narážím na různé smart implantáty, kupříkladu měření úrovně glukózy, monitoring srdečních funkcí, ale třeba i terapeutická zařízení. Jaký je vztah zdravotních pojišťoven k těmto zařízením možná i v kontextu jejich dopadu na včasnou diagnostiku, která většinou vede ke snížení nákladů na léčbu?
Ve zdravotnictví se potýkáme se dvěma základními výzvami, první je stárnutí populace, které se významně propíše do podoby poptávky po zdravotních službách v poměrně blízké budoucnosti, a druhou je chronický nedostatek odborného zdravotnického personálu. To vše v kontextu rychlého tempa rozvoje moderních technologií. Jakékoli technické zařízení, které přináší benefit pro pacienta, popřípadě snižuje nároky na časové vytížení zdravotníků, představuje budoucnost. Zdravotní pojišťovna by měla mít na uplatnění takových technologií v praxi velký zájem, protože jako regulátor zdravotních služeb je v pozici, kdy za co nejnižší náklady chce zajistit co nejlepší péči co možná nejvyššímu počtu svých pojištěnců. Obecně lze říct, že patrně narážíme na limity způsobu tvorby úhradové vyhlášky, která stanovuje výši úhrad za konkrétní výkony. Cestou je podle mého názoru větší zapojení odborných společností, což bezpochyby pomůže prosadit smysluplné nové trendy v poskytování zdravotních služeb. Možnou cestou by zde byla i vyšší míra spoluúčasti pacienta nebo jistá forma komerčního připojištění, která by pomohla nové trendy zavést, rozšířit a nakonec i zlevnit.
Máte nějaké standardy pro specializovaná zdravotnická zařízení? Dnes už lze počítač nalézt úplně kdekoli, od monitorů klinických funkcí až po rentgen nebo CT. Pokud máte nějaké takové standardy, jaké to jsou, jak je začleňujete do procurement procesu a jak je prakticky kontrolujete? Ptám se proto, že jsem měl možnost nahlédnout „pod pokličku“ několika takových zařízení, třeba i od renomovaných výrobců, a bylo to velmi tragické.
Garantem odborné části specifikace pořizovaného přístrojového vybavení je vždy příslušný primář nebo vedoucí lékař, popřípadě jiný odborný zdravotnický pracovník. Po stránce relevantnosti požadavku probíhá revize biomedicínským specialistou a v případě připojení zařízení do informační sítě také IT oddělením. Sadu standardů, které bychom si napříč holdingem stanovili, nemáme, mohlo by to v některých případech být v konfliktu se zákonem o veřejných zakázkách. V rámci procurement procesu postupujeme cestou víceúrovňové kontroly, což je vcelku podobné jako u většiny nemocnic nebo holdingů v ČR. Tím nevylučuji, že některázení mohou být z pohledu provedení fragilnější než jiná. Vycházíme zejména z objektivně nastavených standardů a certifikátů, které zařízení má k provozu v České republice. Není v našich silách provádět hlubokou analýzu použitých technologií.
Jaký máte názor na používání robotů a jiných systémů umělé inteligence ve zdravotnictví?
Moderní technologie do zdravotnictví patří. Každý poskytovatel musí ovšem dbát také ekonomické efektivnosti a návratnosti investic. Co se např. robota v chirurgii týká, zatím jsme nedospěli k tomu, aby se v našich nemocnicích jeho použití medicínsky nebo ekonomicky vyplatilo. Vy máte ale patrně na mysli robota jako autonomní zařízení, které vykonává činnost bez zásahu člověka. Když se ohlédnu na to, jak zdraotnictví vypadalo před 20 lety, na jaké úrovni byly přístroje v té době a k jakému významnému pokroku od té doby došlo, nemám sebemenších pochyb o tom, že nás za dalších 20 let budou vyšetřovat nebo částečně ošetřovat také autonomní stroje vybavené umělou inteligencí. Jsem ale přesvědčen o tom, že rozhodující bude pořád člověk v roli zdravotníka. Jinak se zde musím lehce opakovat, protože v kontextu stárnutí populace a růstu poptávky po zdravotních službách a zároveň poklesu počtu zdravotníků bude zdravotnictví nuceno čím dál více využívat technologicky vyspělá zařízení a pro podporu klinických rozhodnutí budou nepochybně lékaři do určité míry využívat i umělou inteligenci. A tato doba je zjevně za rohem.
Kdo bude v takovém případě podle Vás zodpovědný za případné poškození zdraví či úmrtí pacienta způsobené robotem?
Debata okolo odpovědnosti za poškození zdraví nebo smrt pacienta v souvislosti s poskytováním péče zcela autonomním zařízením, které vykonává činnost bez přímého zásahu zdravotníka, již běží. V každém případě bude záležet na konkrétním případu, může se jednat o technickou závadu, nesprávnou indikaci apod. Na každý pád mluvíme o možném přehodnocení kompetencí zdravotníků při použití právě autonomních zařízení.
Jak probíhá spolupráce s Národním centrem elektronického zdravotnictví?
Spolupráce neprobíhá z naší strany nikterak intenzivně. Je jasné, že prosadit např. odborné standardy komunikace v rámci eHealth nebo rámec kybernetické bezpečnosti jsou politickými tématy, a proto se jejich prosazení může vléct. Na druhou stranu na rozdíl od zemí, se kterými se chceme srovnávat, si stále ještě nedokážeme vyměnit onu zdravotnickou dokumentaci. Pozitivní je otevřená komunikace, kterou Národní centrum elektronické komunikace vede, a také on-line semináře k tématům jako eHealth nebo kybernetická bezpečnost včetně parametrů vypisovaných dotačních titulů.
Telemedicína je teď trendem. Plánujete v holdingu aktivity tohoto typu?
V posledních letech se slovo telemedicína stalo jistým zaklínadlem a schovává se za ním značné očekávání zvýšení účinnosti nebo efektivnosti poskytování zdravotních služeb. Velmi dobře jsme si během covidových let uvědomili, že je nutné mít možnost spojit se s lékařem i jinak než se fyzicky dostavit do ordinace. K tomu již existují i komerčně postavené služby, které zatím nevyužíváme, ale jistou představu o rozsahu a horizontu nasazení máme.
Velmi dobrým příkladem použití telemedicíny v praxi, kde vidím potenciál do budoucna, je propojení monitoru životních funkcí Zdravotnické záchranné služby a odborného pracoviště v nemocnici, kam je pacient směřován. Dále se nabízí popis výsledků v oblasti zobrazovacích metod tam, kde je personální deficit, popřípadě vzdálené čtení úrovně glukózy v krvi a úprava režimu diabetiků. Obecně lze však konstatovat, že telemedicína v rámci našeho holdingu není z důvodu poměrně husté sítě nemocnic a velmi dobré dostupnosti péče oblastí, kterou bychom museli přednostně řešit.
Děkujeme za rozhovor.
Za DSM se ptal Martin Haloda.