V úvodní části příspěvku jsme si popsali základní otázky, na kterých je vystavěno nařízení EU o digitálních službách. Nařízení reaguje na již zavedený stav trhu hostingových služeb v rámci služeb informační společnosti. Tento stav byl zaveden velmi velkými poskytovateli těchto služeb, kteří mají povahu nadnárodních obchodních korporací.
DSA nařízení o digitálních službách platformy online svoboda projevu řízení rizik tělesná a duševní pohoda omezení svobody projevu
Úvodem
V první části příspěvku jsme poukázali na právní pochybnosti, které se týkají hrozícího postihu zákazníků za tvrzené porušení smluvních obchodních podmínek. O obsahu obchodních podmínek však zákazníci nemohou vyjednávat.
Nyní se zaměříme na systémové riziko, které podle nařízení spočívá v nepříznivém dopadu zákaznického obsahu na pohodu lidí. Má se jednat o závažný negativní důsledek svobodného zákaznického projevu. Tedy o zneužití projevu či názoru, pakliže by byl v rozporu s nařízením o digitálních službách.
Nepříznivé dopady na pohodu jako systémové riziko a právní pochyby o svěření pravomoci EU
Podle čl. 34 nařízení EU o digitálních službách platí příkazy posouzení systémových rizik a podle čl. 35 postupy zmírňování těchto rizik. Povinnosti se týkají definovaných poskytovatelů
velkých platforem online, jako je Facebook, Instagram, Twitter, YouTube, a velkých internetových vyhledávačů, např. Google, které jsou podstatným způsobem spojeny s EU. Pomocí technologických platforem online jsou poskytovány hostingové služby, které spočívají v elektronickém ukládání informací (textů, fotografií, videí apod.) příjemce služby (zákazníka), a to na jeho žádost, resp. z jeho právně významného podnětu při plnění závazku mezi ním a poskytovatelem služby.
Mezi systémová rizika služeb patří kromě jiného jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související mj. se „závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob“ (person’s physical and mental well-being, le bien-être physique et mental des personnes), čl. 34 odst. 1 písm. d) in fine cit. nař.1
Uvedené systémové riziko služeb bylo přijato na základě jednoho z mnoha pozměňovacích návrhů při projednávání návrhu Evropské komise v Evropském parlamentu. V samotném návrhu nařízení o digitálních službách nebylo obsaženo. Nic to ale nemění na tom, že nařízení v tomto znění platí. Spíše je otázkou, zda Evropská komise něco zákonodárně-politicky nezanedbala při poslaneckém projednávání návrhu nařízení v Evropském parlamentu za stavu, kdy Evropská komise disponuje odborným aparátem včetně Právní služby Evropské komise. Nemluvě o otázce zákonodárně - politického postoje Rady EU.
Věcný podklad bychom snad mohli nalézt např. ve společenské síti Facebook, kterou v EU provozuje irská obchodní korporace Meta Platforms Ireland, Ltd. Poskytovatel těchto služeb totiž umožňuje, aby mu kdokoli z řad veřejnosti „nahlásil“ určitý text, fotografii či video apod. k možnému soukromoprávnímu postihu. Děje se tak použitím obchodně nabízené slovní formulace „Tento příspěvek mě znepokojuje“.
Subjektivní stav tělesné a duševní pohody patří mezi vnitřní stavy každého jedince. Lze na něj logicky usuzovat jen podle vnějších okolností, pokud by prokazatelně nastaly. Není proto jednoduché nalézt právně objektivní hlediska racionální optimalizace tohoto právního pojmu. Navíc pohoda vyjadřuje stav nitra, který může být proměnlivý, nikoli jen jiný, u každého konkrétního jedince. Např. proměnlivý i během jednoho dne podle změn nálady. Těžko proto právně zohledňovat závažně dotčené osobní pocity pohody (emoce) z hlediska ochrany veřejného blaha v EU a celém Evropském hospodářském prostoru. Podobně bychom totiž mohli hovořit o kinematografických a televizních filmech, knihách, reportážních fotografiích aj., protože zdaleka ne všechno z toho je jen tak „na pohodu“. I lidé trpící duševní poruchou nebo poruchou chování způsobenou např. užíváním alkoholu či sedativ nebo hypnotik2 mohou sledovat svou libou pohodu, byť jejich léčba vyžaduje náklady z fondu veřejného zdravotního pojištění. Nemluvě o možném nepříznivém dopadu na rodinu a další prostředí. Zachovávání pohody může být podle okolností projevem lehkomyslnosti či neodpovědnosti, a to i vzhledem k lidem blízkým.
S pohodou souvisí i reklamní slogany typu „Nevaž se, odvaž se“ a podobné společenské jevy směřující ke „konzumnímu vyžití“ neboli k materiálnímu uspokojení vlastní libosti. Takový přístup lze hodnotit jako přinejmenším kontroverzní z hlediska toho, co člověku skutečně prospívá na duchu i na těle.
Nadneseně řečeno, pro „obecnou pohodu“ lidí (anebo z opatrnictví) bychom mohli na platformu vkládat třeba roztomilé fotografie „koťátek“ či videa obsahující veselé příhody z „psího života“. I tak bychom ale zřejmě narušili pohodu, byť zřejmě nikoli „závažně“, komunity alergiků na kočičí nebo psí chlupy. Mohli bychom je eventuálně, ovšem do jisté míry předvídatelně, třeba i pocitově ranit nepřímým připomínáním jejich nemoci, začasto psychosomatické povahy. Nemluvě o lidech duševně trpících fobií z koček nebo psů. Důsledkem by mohla být hrozba rozdělení společnosti na „pohodáře“ a „potížisty“, kteří by rozrušovali ostatní svým kritickým myšlením, ale i veselím.
Pod zmíněným systémovým rizikem bychom si snad mohli věcně představit závažný negativní dopad na „emoční bezpečnost“ lidí v EU a Evropském hospodářském prostoru. Museli bychom ale právně brát v potaz běžnou schopnost a běžnou míru emoční inteligence běžného (průměrného) člověka. Kromě práva bychom se nevyhnuli odborným otázkám psychologie emocí. Místo by tu bylo pro psychologické poradenství, jak zvládat své pocity (emoce) a psychické zátěže v běžném životě a být běžně psychicky odolní v technologizované (a zároveň názorově pluralitní) společnosti. Nemluvě o možné léčbě, psychoterapii, diagnostikovatelné duševní poruchy nebo poruchy chování.
Rozumný důvod tohoto systémového rizika bychom mohli spatřit v právních deliktech (zákonem zakázaných činech), jako je např. zásah do přirozeného práva na důstojnost spjatého s osobností jak dospělého člověka, tak dítěte, včetně práva na důstojné zacházení při používání služeb informační společnosti. Dotčena mohou být i jiná osobnostní práva. Příkladem slouží kyberšikana, kyberstalking apod. Takové činy mohou vést až k újmám na zdraví. Zde se soukromoprávně nabízejí, kromě prevenčně zakročovací povinnosti (a nároku)3 nebo nároku na soudní opatření k odvrácení hrozící újmy4 též legální procesní nástroje předběžných opatření. Vzniká však neodbytná právně-politická otázka účinnosti a rychlosti ochrany práv v členských státech EU a EHP.
Kam ale zařadit kupříkladu příslušníky světonázorové menšiny? Rozuměno za stavu, kdy by jejich přesvědčení a z něj plynoucí obyčejné lidské varování, hlásané pomocí platforem online, bylo právně objektivně způsobilé přivodit závažně nepříznivý důsledek pro duševní pohodu jinak smýšlející většiny lidí, kterou by menšinový projev duševně doslova „rozhodil“ či pocitově ranil. Viník by mohl být – nesprávně – spatřován v příslušnících světonázorové menšiny, kteří by se jen slušně projevili, ovšem ideově „jinak“.
Staly by se některé menšinové projevy „systémovým rizikem služeb“? Např. v případě dotčení pocitů duševní pohody lidí, kteří jsou emočně méně stabilní a stávají se lehce emočně ranění. Zaměřeni bývají na sebe při možné domněnce o vlastní výjimečnosti. Snadno se pak urážejí. Takoví lidé se obtížněji vyrovnávají s odlišnými názory v občanské společnosti nebo s pravdivými skutkovými tvrzeními, jež raději nechtějí slyšet, aby nebyla dotčena jejich duševní pohoda. Příčinu „zneklidnění“ hledají u jiných, nikoli u sebe.5 Je na každém z nás, abychom se nenechali zneklidnit každým jiným míněním než svým vlastním.
Vzpomeňme, že kacíři bývali v poměru k církvím také „systémovým rizikem služeb“. Např. tehdy, když na veřejných fórech hlásali odmítání formálních církevních odpustků pro jejich duchovní neúčinnost, a tím pádem pro mocenský podvod zneužívající důvěry, strachu nebo slabosti lidí.
Závažně nepříznivý důsledek na duševní (nebo i tělesnou) pohodu osob přinášejí některé internetem šířené informace nezákonného obsahu. Např. skutky, které jsou trestnými činy z nenávisti anebo přečinem až zločinem šíření poplašné zprávy, která již pojmově vyvolává „nebezpečí vážného znepokojení“ obyvatelstva, ač je nepravdivá.6 Co je právním deliktem v oboru soukromého nebo veřejného práva, vyplývá z jeho zákonného vymezení. Potud je věc jasná a v členských státech EU a EHP, co do znaků skutkových podstat deliktů ze zákona, zásadně stejná nebo srovnatelná.7
Ke zmírňování systémového rizika závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob však slouží mj. úprava smluvních podmínek poskytování služeb, které jsou obsahem smlouvy se spotřebitelem či jiným zákazníkem, aj. Jedná se o distančně uzavírané smlouvy adhezního typu. Zákazník nemá žádný vyjednávací prostor o obchodních podmínkách. Co je nebo není „společensky škodlivé“, tj. smluvně nepřípustné, globálně stanovuje obchodní společnost poskytující služby informační společnosti „všemu světu“ za účelem svého zisku, i kdyby takový obsah byl legální podle práva EU nebo členského státu.
Z právní praxe je známo, že některé obchodní podmínky jsou, co do smluvně „škodlivého obsahu“ (harmful content), právně přísnější (více svobodu projevu omezující) nežli zákonná vymezení právních deliktů (nezákonný obsah). Protiprávní obsah spočívající v porušení „pouhé“ smluvní zdržovací povinnosti uživatele služby bývá v praxi podstatně širší a zejména vágnější nežli protiprávní obsah spočívající v porušení zákonné zdržovací povinnosti u deliktů ze zákona.
Příkladem slouží používání nedostatečně nebo vůbec nevymezeného (a zároveň módního) slova „dezinformace“ v obchodních podmínkách při právním styku.8 Takový výraz připouští různý výklad. Proto musí být použito výkladové pravidlo podle občanského zákoníku, a to v pochybnostech vyložit výraz „dezinformace“ k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, tzn. k tíži poskytovatele služby.9
Běžně se odedávna říká „fáma“, která bývá projevem lidských pocitů a míří na ně. Vypuštění fámy do oběhu, zpravidla přímo nebo nepřímo úmyslně, může vést k emočnímu uspokojení, k určitému vybití vnitřního tlaku. Např. u fámy typu „vzdušných zámků“ vyvolané touhou po naději, byť by se jednalo o naději falešnou. Fáma nemusí mít jen negativní význam. V současné době ale bývá u nás, v EU (a EHP) výraz „fáma“ politicky zatlačen údernějším výrazem „dezinformace“,10 aniž je ale dostatečně právně zřejmé, zda má jít vždy o totéž.
Proč bývají některé obchodní podmínky přísnější než delikty ze zákona, vyplývá již z vysoké tržní síly poskytovatele hostingových nebo jiných služeb informační společnosti. Jaký obchodní model se mu líbí či mu přináší největší zisk, takové obchodní podmínky si sám zvolí postupem typu „ber, nebo nic“. V případě používání „velkých platforem online“ nebo „velkých internetových vyhledávačů“ se zpravidla jedná o obchodní podmínky globálního významu a dopadu. V podstatě tak poskytovatelé těchto služeb ve své oblasti společenského života zásadně, přinejmenším potenciálně, upravují, ovšem za účelem svého zisku, téměř celoplanetární chování lidstva.11
Jiný důvod zřejmě spočívá v tom, že někteří poskytovatelé služeb se o své vůli snaží vyhovět politickým přáním a zájmům orgánů EU, ale i jiných států, jako je např. pevninská Čína. V opačném případě by mohli být za „potížisty“, což by ve svém důsledku mohlo nepřímo ohrozit jejich obchody a výnosnost služeb na určitém území.
Na přísnosti obchodních podmínek týkajících se svobodného projevu by samo o sobě nemuselo být nic špatného, pokud by si svým obsahem a účelem hodnotově hleděly vysokých cílů duchovních a mravních. Zda a nakolik tomu tak ve skutečnosti podstatnou měrou je, zůstává předmětem nepředpojatých věcných zkoumání v každém jednotlivém případě. Z citovaného nařízení EU ale vyplývá, že orgány veřejné moci EU s rozsahem i pro EHP jako by předpokládaly jednak právní platnost cizích, adhezně uzavíraných obchodních podmínek za stavu velké tržní síly (sic!), což lze v jednotlivých případech eventuálně právně vyvrátit, jednak jejich vysokou hodnotu pro lidské bytí ve vší rozmanitosti. A to již může být věcí názorů, které se mohou vzájemně i zásadně lišit tak, jak se lišíme již v samém pojetí člověka a smyslu života.
Abychom ale nebyli přehnaně kritičtí. Jistěže si lze představit, že tělesná a duševní pohoda lidí může být za jistých okolností potenciálně právně chránitelnou hodnotou jako ostatně cokoli. Závažné narušení pohody by však muselo patřit mezi zákonné znaky skutkové podstaty deliktu ze zákona, což nepatří. Leda bychom o tom mohli uvažovat z hlediska obsahu nemajetkové újmy v zákonem vymezených, popř. ujednaných případech, kdy by závažná ztráta pohody patřila mezi nemajetkové ztráty oběti přivozené v důsledku protiprávního činu. Všechno to jsou ale legální otázky deliktního práva členských států EU (a EHP). Nikoli tedy zmíněného ani jiného nařízení EU. I tak by ale závažná ztráta pohody mohla medicínsky hraničit či přesahovat do diagnostikovatelné a léčitelné posttraumatické stresové poruchy, která mezinárodně klasifikačně patří mezi duševní poruchy a poruchy chování.12 A to bychom se již dostali k újmě na zdraví oběti v důsledku legálně vymezeného protiprávního činu, se kterou deliktně počítá občanský zákoník. Tak daleko ovšem zmiňované nařízení EU nejde a ani jít nesmí.
Právní pochybnosti panují o tom, zda přijetí citovaného nařízení vůbec bylo plně v pravomoci EU, která je stanovena Smlouvou o fungování Evropské unie včetně svěřených oblastí a mezí (Úř. věst., C 326 ze dne 26. října 2012, konsolidované znění). Pochybnost se tím pádem dotýká samé podstaty a smyslu EU, která je založena právě na uvedené mezinárodní smlouvě (vedle Smlouvy o EU).
Věcně v úvahu připadá státy svěřená pravomoc v jedné z hlavních oblastí, jíž je ochrana spotřebitele, kterou EU sdílí s členskými státy [čl. 4 odst. 2 písm. f) cit. smlouvy]. V rámci této svěřené sdílené pravomoci smí EU provádět politiku ochrany spotřebitele z hlediska jeho zájmu jako účastníka trhu. Ve sledovaném nařízení je tato politika projevena např. stanovením stížnostního (reklamačního) postupu vůči poskytovateli služby, možností mimosoudního řešení sporů nebo právem stížnosti ke koordinátorovi digitálních služeb ve svém státě, jakož i některými povinnostmi poskytovatelů služeb a veřejnoprávními postupy při dohledu nad nimi aj. Potud není právního sporu.
Právní pochybnost o pravomoci EU vyplývá z toho, že z mezinárodněprávního hlediska svěřené, tudíž dovolené ochrany spotřebitelů jako účastníků trhu má obsahový (a zároveň legální) příspěvek, který by byl podle nařízení EU „systémovým rizikem“ spočívajícím v „závažném negativním důsledku pro tělesnou nebo duševní pohodu osob“, povahu běžného plnění. Žádné tržní zájmy spotřebitele totiž neruší.
„Systémové riziko“ závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob by totiž vyvolávali sami právně chránění spotřebitelé svými vlastními, obsahově legálními příspěvky. Nařízení EU o digitálních službách má chránit potenciálních pár set miliónů spotřebitelů před sebou samými, což je právní nesmysl odporující nejen logice práva, ale i mezinárodněprávnímu vymezení politiky ochrany spotřebitele v čl. 169 a násl. Smlouvy o fungování EU. Právní pojem „spotřebitele“ a účel jeho právní ochrany by zřejmě musel být v současnosti překroucen či v budoucnosti změněn.
Účel ochrany spotřebitele totiž sleduje „podporu zájmů spotřebitelů“ a „zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele“. Smí se tak dít z hlediska zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i práva spotřebitelů na informace, vzdělávání a práva spotřebitelů sdružovat se k ochraně svých zájmů. Projevuje se to např. veřejnoprávní regulací některých výrobků, jako jsou doplňky stravy s jen vymezenými zdravotními tvrzeními anebo bezpečností potravin.
I kdyby snad zmiňované „systémové riziko“ bylo v konkrétním případě skutečně věcně opodstatněné, což je samo o sobě otázkou, nemá ochrana obecné pohody nic společného s ochranou spotřebitele, jak je tato politika vysokými smluvními stranami Smlouvy o fungování EU svěřena do sdílené pravomoci EU a členských států. Nabízí se proto právní otázka, zda došlo ze strany orgánů EU k ohýbání či překrucování práva, jmenovitě Smlouvy o fungování EU. Podotýkám jen, že v Německu a na Slovensku je ohýbání práva trestným činem.
Kromě toho dotčené nařízení zdaleka nepůsobí jen na spotřebitele, ale též na všechny další zákazníky hostingových a jiných služeb, kteří jsou rovněž účastníky trhu; např. na politické strany při využívání platforem online ve svobodné soutěži politických sil. Nařízení dopadá dokonce i na členské státy EU, jestliže mají zákaznické postavení coby smluvní strany soukromoprávních závazků s poskytovateli služeb. I tím se dostáváme mimo svěřenou pravomoc EU. Místo „pouhého“ nařízení Evropského parlamentu a Rady EU by proto musela být sjednána mezinárodní smlouva (u nás ratifikovaná po souhlasu Parlamentu a vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv), která by nepřímo částečně revidovala samu Smlouvu o fungování EU.
Jiná Evropské unii svěřená, členskými státy dovolená vnitřní politika než politika ochrany spotřebitele, věcně ani právně nepřichází u daného nařízení EU v úvahu. Ani svěřená sdílená pravomoc v hlavní oblasti „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“; srov. čl. 67 a násl. cit. smlouvy. Co se týče sporné právní otázky ochrany tělesné a duševní pohody osob podle nařízení o digitálních službách, nepůjde, přinejmenším pro zjevnou nepřiměřenost (přepjatost) v poměru ke svobodě projevu, ani o státy svěřenou sdílenou pravomoc EU ve „společných otázkách bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví“, které jsou výslovně vázané na hlediska vymezená ve Smlouvě o fungování EU; srov. čl. 169 cit. smlouvy.13 Těžko lze tyto otázky věcně podřadit i pod sdílenou pravomoc EU v hlavní oblasti „vnitřního trhu“, který by z hlediska volného pohybu služeb informační společnosti zřejmě fungoval beztak; srov. čl. 4 odst. 2 písm. a) a čl. 26 a násl. cit. smlouvy.
Nelze proto rozptýlit právní pochybnosti o tom, co bylo skutečným, zdá se poněkud zastřeným, právně-politickým účelem nařízení o digitálních službách, pokud jde o některé sporné záležitosti. Zejména zda je tím sledována ochrana jiné hodnoty nežli právně spotřebitelské. Podle odůvodnění nařízení o digitálních službách má být jeho cílem „zajistit bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné online prostředí“ (rec. 12). Takový obecný cíl je úctyhodný a mravný (pakliže nejde o pustou frázi), pročež bývá v obecnosti podobně spojován s různými politikami, činnostmi a předpisy. Přesto, ba právě proto, není jasné, o kterou státy dovolenou vnitřní politiku, resp. o státy svěřenou pravomoc EU se v plném rozsahu sledovaného účelu jedná.
Závěr druhé části
Stále přetrvávají právní pochybnosti o účelnosti zavedení a zmírňování systémového rizika nepříznivého dopadu zákaznického obsahu na pohodu lidí. Pohoda patří mezi vnitřní duševní stavy každého člověka a je potenciálně proměnlivá i během dne. Přítomnost pohody podléhá dokazování jen podle vnějších projevů, pakliže by nastaly.
Právní pochybnosti se týkají též toho, že vedle nezákonného obsahu, který je právním deliktem ze zákona, nařízení o digitálních službách předpokládá též jiný škodlivý obsah. Ve druhém případě by se jednalo jen o porušení smluvní povinnosti, resp. obchodních podmínek poskytovatele služby. Nelze však vyloučit, že samy obchodní podmínky budou právně neplatné, zejména právně nepřiměřené z hlediska účelu a obsahu smlouvy. Z účelu smlouvy totiž nelze vytrhnout umožnění svobodného projevu zákazníků na veřejnosti, ač by takový projev byl tematicky vymezený. Přinejmenším nepřímo sem patří umožnění též volného zpřístupňování, vyhledávání a šíření informací na sítích. Velmi velké platformy online, ačkoli se jedná o obchodní modely, doznaly povahu veřejných fór sloužících názorově rozmanitým výměnám.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Poznámky pod čarou:
- Vybavují se mi výroky, které byly příznačné pro „měkčí“ část doby nesvobody v Československu v letech 1948–1989, typu: „Soudruhu, máš sice pravdu, ale zveřejněním bychom zneklidnili občany!“ Podobně i typu: „Soudruhu, máš sice pravdu, ale zveřejněním bychom poškodili stranu!“ V takových případech by ale adekvátní příčinou „zneklidnění občanů“ nebo „poškození strany“ nebylo samo zveřejnění pravdivého skutkového tvrzení nebo na pravdě založeného hodnotícího úsudku (kritiky společenských poměrů apod.), které by i tehdy bylo, alespoň formálně právně, kryto svobodou projevu, vyjma tehdy zakázaného pobuřování apod. Adekvátní příčinou by byla pravdivá skutečnost, na kterou by bylo jen veřejně upozorněno. Např. špatné státní hospodaření s národním majetkem, špatné vnitropolitické rozhodnutí komunistické strany apod. Nepříznivé následky by si přivodil sám stát nebo politická strana svým špatným jednáním. Populárně- -naučně k některým otázkám nařízení EU o digitálních službách viz rozhovor s autorem redakčně nazvaný Civilizační změna: Znepokojuješ? Budeš vyregulován! Mainstream, 13. března 2023, zde: https://www.pickey.cz/p/6056aac5deb5719f0b738546a7ca5f77?fbclid=IwAR2y9nNLt_lNof49s2avgsCSc-Hd1Q1XitpZwoTxA6mX0pM6BeuIegZbxOA, [cit. 13. 3. 2023].
- Diagnóza Dg. F10 nebo F13 podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), sděl. č. 495/2003 Sb., v pozdějším znění. Od ledna 2022 nabyla účinnosti 11. revize této statistické klasifikace. Platí však u ní dvouleté zaváděcí období.
- § 2901 o. z.
- § 2903 odst. 2 o. z.
- Takovým lidem se někdy laicky říká „sněhové vločky“ (snowflakes). Srov. např. heslo Generace sněhových vloček na české Wikipedii, zde: https://cs.wikipedia. org/wiki/Generace_sn%C4%9Bhov%C3%BDch_vlo%C4%8Dek, [cit. 13. 3. 2023].
- § 357 tr. z.
- Odchylky lze rozumně překonat tím, že budeme šířeji hovořit nejen o protiprávních činech, které vykazují všechny znaky deliktu ze zákona, ale i o činech povahy určitých deliktů; např. o činu, který má povahu přestupku proti občanskému soužití. Ač formální znaky skutkové podstaty se mohou dílem lišit v jednotlivých členských státech EU (a lišily se i u nás v nedávné minulosti).
- Srov. autorův příspěvek Dezinformace jako právní problém, epravo 12. července 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/dezinformace-jako-pravni- -problem-114968.html, [cit. 27. 2. 2023].
- Viz § 557 o. z.
- Nařízení o digitálních službách ve svém odůvodnění používá výraz „dezinformace“, aniž jej právně definuje, vedle též „jiného obsahu“ (a mimo nezákonného obsahu), a to vždy z hlediska vyvolání společenských nebezpečí; viz (rec. 2 a 9).
- Možnost širokého dopadu jednotlivé zákaznicky uložené informace na velké platformě online zvyšuje běžná použitelnost automatických překladačů textů do cizích jazyků, jimiž bývají tyto platformy vybaveny
- Diagnóza Dg. F43.1 spadající do skupiny reakcí na těžký stres a poruch přizpůsobení podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), sděl. č. 495/2003 Sb., v pozdějším znění. Od ledna 2022 nabyla účinnosti 11. revize této statistické klasifikace. Platí však u ní dvouleté zaváděcí období.
- Srov. však preambuli Ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1946, která chápe zdraví, řečeno českým překladem, jako „stav úplného blaha tělesného, duševního a sociálního a nezáleží jen v tom, že není nemoci neb neduhu“ („Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity“), a to ze zásadního hlediska „štěstí, harmonických vztahů a bezpečnosti všech národů; viz příl. 2 vyhl. č. 189/1948 Sb., anglický text zde: https://www.who.int/about/governance/constitution, [cit. 27. 2. 2023]. Jelikož EU není státem, stojí mimo Světovou zdravotnickou organizaci a jejího výměru zdraví se ve svém nařízení o digitálních službách ani nedovolává.
