Vzhledem k povaze informačních a komunikačních technologií je více než žádoucí, aby existovala efektivní mezinárodní právníVzhledem k povaze informačních a komunikačních technologií je více než žádoucí, aby existovala efektivní mezinárodní právníúprava, která nastaví právní rámec pro instituty spolupráce jednotlivých států při získávání elektronických důkazních prostředků. Souvisí to s povahou online prostředí, které nemá žádné státní hranice, propojením světa prostřednictvím sítě Internet a rychlostí,kterou se mohou data důležitá pro trestní řízení pohybovat včetně narůstajícího využívání cloudových úložišť.1 Oběťmi trestnýchčinů mohou být velmi často osoby na území jiného státu, než kde se nachází data s trestním řízením související, podléhajícína tomto základě jurisdikci jiného státu. Přihlédneme-li navíc k nestálosti elektronických důkazů, je více než žádoucí nastaveníúčinné vzájemné součinnosti mezi jednotlivými státy a jejich aktéry. V prvním ze dvou na sebe navazujících článků bude pozornostzaměřena na úpravu v rámci Evropské unie, jež pro své členské státy zavádí jednotlivé mezinárodněprávní nástroje.
elektronické důkazy nové technologie a právo dokazování v trestním řízení mezinárodní nástroje Evropská unie evropský vyšetřovací příkaz evropský vydávací příkaz evropský uchovávací příkaz přeshraniční přístup k elektronickým důkazům
Právní nástroje
Evropské unie Unijní úprava v souvislosti se sjednocením a zefektivněním zajišťování a jiným nakládáním s elektronickými důkazy v rámci trestního řízení přijala postupně několik právních instrumentů. Postupně bude představen evropský vyšetřovací příkaz, evropský vydávací příkaz2 a evropský uchovávací příkaz.
Evropský vyšetřovací příkaz
Evropský vyšetřovací příkaz byl zaveden na základě Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu3 z roku 2014 a ze strany České republiky byl implementován do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních novelou zákon č. 178/2018 Sb. Jedná se o nástroj, který je vydán k provedení určitých vyšetřovacích úkonů včetně získání důkazů v jiném členském státě, než je členský stát, jehož jurisdikci podléhá justiční orgán, který příkaz vydal (a trestní řízení vede).
Tedy v případě, kdy je v rámci trestního řízení žádoucí či nezbytné získat důkazy nesoucí v sobě přeshraniční prvek4 je tímto nástrojem umožněno získat důkazy z jiného členského státu zjednodušeně, a to za pomoci k tomu určeného standardizovaného formuláře.5
Příkaz je možné užít pro velkou škálu vyšetřovacích úkonů, nelze však jeho pomocí realizovat společný vyšetřovací tým6. Současně se musí jednat o případy, kdy je pro vyšetřovací úkon dána nezbytnost, přiměřenost a obdobná použitelnost ve vnitrostátních případech.7 Jak ve své publikaci uvádí Polčák,8 evropský vyšetřovací příkaz může eliminovat určité formality zdržující tyto vyšetřovací úkony, a to s ohledem na princip vzájemného uznávání mezi členskými státy. Další okolností, která má možnost urychlit procesní úkon, je povinnost vykonávajícího státu přistupovat k příkazu nediskriminačně, tj. stejně jako k vlastnímu rozhodnutí, a nemožnost odložit či odmítnout výkon příkazu až na konkrétně vymezené případy. K efektivitě přispívají i současně jasně nastavené lhůty9, které musí být pro uznání a výkon příkazu naplněny.
Z hlediska odlišnosti jurisdikcí jednotlivých členských států v oblasti trestního práva a úpravy zajišťování důkazů, není však fungování tohoto institutu bezproblémové. Dožádaný členský stát se musí (neodporuje-li to základním zásadám) „řídit formálními náležitostmi a postupy výslovně uvedenými dožadujícím členským státem“10 vycházejícími z Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie.11 Přestože se tato zásada promítá i do nástrojů12 jako je právě evropský vyšetřovací příkaz, a v tomto ohledu si dožadující stát může stanovit podmínky provedení úkonu, neexistují zde žádná transparentní pravidla ani zavedený „minimální standard“.
To vede mezi jednotlivými státy k rozdílům ve vyhodnocení, a s tím vyvstává i otázka (ne)přípustnosti takto získaných důkazů. Ta byla členskými státy v mnoha případech napadena. Důvodem, kdy bylo rozhodnuto o nepřípustnosti je např. nedostatečná informace pro posouzení proporcionality (Německo) či neexistence ekvivalentního procesního nástroje (Nizozemsko, Německo).13
Evropský vydávací příkaz a evropský uchovávací příkaz
Evropský vydávací příkaz a evropský uchovávací příkaz jsou nově přijatými instituty na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1543 ze dne 12. července 202314 (dále i jen „Nařízení o evropském vydávacím příkazu a evropském uchovávacím příkazu“). Tyto mechanismy mají zrychlit a usnadnit získávání elektronických důkazů a zabránit jejich smazání. Jejich cílem není nahradit evropský vyšetřovací příkaz, ale poskytnout policejním a justičním orgánům další nástroj, který umožní přístup k důkazům v elektronické podobě v rámci celé Evropské unie, a to přímo od poskytovatelů služeb. Hlavním přínosem by měla být lepší funkce spolupráce mezi orgány členských států a poskytovateli služeb usídlenými mimo území Evropské unie. Poskytovatelé služeb na internetu velmi často ukládají údaje související s uživateli služby na serverech, jež se nachází v řadě států (v rámci Evropské unie i mimo ni), což orgánům činným v trestním řízení podstatně ztěžuje jejich získávání.15 Důvodová zpráva k návrhu nařízení16 se odkazuje na nestálou povahu elektronických důkazů a snaží se tímto nařízením, s ohledem na zachování vysokých standardů ochrany základních lidských práv, nastavit účinné mechanismy. Nařízení má být použitelné od 18. srpna 2026, tj. 36 měsíců po jeho vstupu v platnost (do stejného data musí být implementována doprovázející Směrnice (EU) 2023/154417).
Na základě obou nových příkazů mohou příslušné vydávající orgány přímo žádat poskytovatele služeb, na které se bude vztahovat nařízení,18 tj. poskytovatele nabízející své služby v Evropské unii včetně těch, kteří zde nejsou usazeni. 19 V souladu s článkem 3 odst. 3 tohoto nařízení jsou jimi poskytovatelé služeb nabízející: služby elektronické komunikace, služby informační společnosti (umožňující vzájemnou komunikaci mezi uživateli; umožňující uchování či jiné zpracování údajů jménem uživatele a toto uchovávání údajů je hlavní složkou poskytované služby) a služby názvů internetových domén a číslování adres internetového protokolu. 20 Nevztahuje se však na poskytovatele finančních služeb a poskytovatele, kteří poskytují služby výhradně ve svém členském státu.21 Nařízení nezapomíná ani na definici samotných elektronických důkazů, jimiž rozumí: „údaje o účastníkovi, údaje o provozu nebo údaje o obsahu uložené poskytovatelem služeb nebo jeho jménem v elektronické podobě v době doručení certifikátu.“22
Příkazy k vydání či uchování elektronických důkazů musí být předány adresátovi, tj. přímo určené provozovně nebo konkrétně určenému zástupci (ten bude muset být fyzicky přítomen v Evropské unii),23,24 a to na základě certifikátu, resp. certifikátu evropského vydávacího příkazu (EPOC) a certifikátu evropského uchovávacího příkazu (EPOC-PR).25 Odpovědnost za nevyhovění příkazu nese současně provozovna (nebo právní zástupce) a samotný poskytovatel služeb. Nařízení dále zakládá členským státům povinnost zavést peněžité sankce pro případy nesplnění této povinnosti a současně přijmout opatření zajišťující uplatňování nařízení.26
Evropský vydávací příkaz
Evropský vydávací příkaz nastavuje povinnost poskytovatele předat vyžádané údaje do 10 dnů, není-li určena dřívější doba, v naléhavých případech je tato doba zkrácena dokonce na 8 hodin.27 Aby mohl být vydávající příkaz příslušným orgánem vydán, je nutné naplnění určitých podmínek. Příkaz musí být pro účely řízení nezbytný a přiměřený, zohledňovat práva osoby, jíž se vyžadované údaje týkají. Současně musí být možné vydat takový příkaz za stejných podmínek
ve státu vydávajícího orgánu. Dále jsou stanoveny konkrétní požadavky týkající se závažnosti trestných činů, popř. výkonu trestu odnětí svobody či ochranného opatření, pro které je možné příkaz vydat. Tyto požadavky jsou odlišeny dle toho, zda se příkaz týká vydání údajů o účastníkovi (včetně údajů výhradně k identifikaci účastníka),28 nebo zda jsou požadovány údaje o provozu či obsahové údaje29. Důležité je také zmínit, že nařízení ve svém článku 12 stanoví i důvody, pro které je možné, aby vydání žádaných údajů bylo odmítnuto. Současně pak stanoví vydávajícímu orgánu, aby informoval osobu, jejíž údaje byly vyžadovány, a to bezprostředně po tomto úkonu. Je však možné tuto informační povinnost odložit, a to v případech, kdy by informace ohrozila další vyšetřování trestné činnosti.30 Osoba, o jejíž údaje se jednalo, má pak možnost napadnout zákonnost, popřípadě přiměřenost a nezbytnost vydaného příkazu u justičního orgánu vydávajícího státu.31
Evropský uchovávací příkaz
Při žádosti o uchování (nesmazání) údajů na základě evropského uchovávacího příkazu, je stanovena doba této povinnosti po 60 dnů. Je-li to nezbytné (pro pozdější získání údajů na základě žádosti o vydání) a požádá-li vydávající orgán o prodloužení této doby, uchová adresát údaje po dalších 30 dnů. Pokud bude ze strany vydávajícího orgánu potvrzeno, že byla podána žádost o vydání, uchování bude trvat tak dlouho, dokud to k jejich vydání bude nezbytné. Pokud vydávající orgán již nepovažuje za nutné, aby byly údaje uchovávány, bezprostředně o této skutečnosti adresáta informuje.32 Obdobně jako je tomu u druhého příkazu, i zde musí být naplněny podmínky pro umožnění jeho vydání. Tyto podmínky jsou však ve srovnání s evropským vydávacím příkazem nastaveny mírněji. Příkaz musí naplňovat nezbytnost a přiměřenost pro zabránění odstranění, smazání či změně údajů, aby mohl být později uplatněn jiný (další) postup,33 a to se zohledněním práv osoby, o jejíž údaje jde. Umožněno je ho vydat pro stíhání všech trestných činů a specifikovány jsou podmínky u jeho vydání pro případ výkonu trestu odnětí svobody či ochranného opatření.34
Kritické zhodnocení nově přijaté legislativy
V důvodové zprávě k návrhu nařízení je uváděno, že zachovává práva osob, kterých se nařízení bude dotýkat. Mám však za to, že záruky nejsou nastaveny dostatečně, a to i s ohledem na okolnost, že se tyto přeshraniční žádosti týkají více než 50 % trestních stíhání,35 jak uvádí sama Rada EU. Již v průběhu legislativního procesu se k nedostatečným zárukám kriticky vyjadřoval Evropský inspektor ochrany osobních údajů.36 Zajištění elektronických důkazů, např. textových zpráv, emailů či údajů o provozu, je přitom klíčové při vyšetřování až 85 % trestné činnosti37 v rámci Evropské unii. Právě s přihlédnutím k této skutečnosti by měl být unijní zákonodárce opatrný a dbát na ochranu základních práv jedince. Výše uvedené právní nástroje jsou poskytovány ze strany soudních orgánů vydávajícího státu. Ochrana údajů, které jsou o osobách shromažďovány, se v nařízení však omezuje především na případy evropských vydávacích příkazů. Naopak elektronické důkazy shromážděné na základě evropského uchovávacího příkazu zůstávají mimo oblast působnosti opravných prostředků s odůvodněním, že samy o sobě nevedou ke zpřístupnění údajů příslušnému orgánu (popřípadě po jejich zajištění na základě evropského vydávacího příkazu, je tento přezkum umožněn skrze ustanovení k tomuto příkazu). Domnívám se však, že tento argument není dostatečný.
Jak správně podotýká Topalnakos38, nemělo by se přehlížet, že poskytovatel služeb může mít podle svých vnitrostátních právních předpisů povinnost smazat nebo omezit zpracování údajů, o jejichž uchování bylo požádáno na základě evropského uchovávacího příkazu. Uchovávání takových údajů by tak vedlo k porušení práv osob ve smyslu článku 6 a 7 Listiny EU, tj. práva respektování soukromého a rodinného života a práva na ochranu osobních údajů.39 Navíc je třeba neopomenout, že nařízením je umožněno prodloužení uchování údajů fakticky na dobu neurčitou, když nestanoví žádnou nejzazší dobu, po kterou by od uchování muselo být vždy upuštěno.40 I tyto okolnosti tak shledávám za problematické.
V neposlední řadě shledávám za matoucí i oficiální překlad nařízení, který mluví o evropském vydávacím příkazu. Zatímco doposud se v překladu návrhu a současně pak i ve všech odborných publikacích41 a článcích,42 které vedly diskuzi nad přijetím tohoto nařízení, uváděl evropský předávací příkaz43, po přijetí nařízení došlo ke změně. V anglické verzi návrhu nařízení i nařízením samotném se přitom název nijak nemění a zůstává zachován jako European Production Order. Bude proto vhodné, aby český zákonodárce v rámci adaptace nařízení do vnitrostátního práva přistupoval k tomuto pojmenování s ohledem na smysl a účel tohoto příkazu. Pojmy „vydání“ a „předání“ jsou ve světle mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních chápány rozdílně.
Závěr
Je tak nezbytné shrnout, že ačkoliv je vhodné, aby došlo k větší efektivitě spolupráce orgánů činných v trestním řízení mezi členskými státy s možností přímého kontaktování poskytovatelů služeb, nemělo by tím být neproporcionálně zasahováno do základních práv a svobod jednotlivců. Současně by jim měly být poskytnuty dostatečné záruky k možnosti obrany před možným nezákonným či nepřiměřeným zásahem.