Skončí v ČR povinné uchovávání provozních a lokalizačních údajů?

Nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci provozních a lokalizačních údajů elektronických komunikací představuje zásadní rozhodnutí v oblasti ochrany soukromí. Jeho text vyvolal v praxi také řadu otázek, článek se věnuje hlavním z nich. 

 Data Retention    soukromí      EU     Nejvyšší soud     e-Privacy    zákon o elektronických komunikacích

Nejvyšší soud vydal na přelomu loňského a letošního roku zásadní rozsudek¹ týkající se povinnosti Data Retention, tedy povinnosti operátorů elektronických komunikací uchovávat provozní a lokalizační údaje všech účastníků i uživatelů. Žaloba sice požadovala pouze omluvu ze strany ČR za uchovávání údajů v rozporu s právem EU, soud však v rozsudku jednoznačně konstatoval, že úpravu Data Retention v právním řádu ČR je „nutno považovat za rozpornou s požadavky práva EU“. Co bude toto rozhodnutí znamenat v praxi? Skončí v jeho důsledku povinnost operátorů uchovávat údaje?

Povinnost Data Retention

Autor považuje za nezbytné nejprve přiblížit, co přesně tato povinnost znamená, a s ohledem na bohatou rozhodovací praxi soudů v ČR i v EU v této věci též stručně zmínit vývoj relevantních rozhodnutí. Data Retention ve své současné podobě představuje povinnost provozovatelů sítí a poskytovatelů služeb elektronických komunikací uchovávat veškeré provozní a lokalizační údaje o všech svých účastnících a uživatelích po dobu 6 měsíců, pro případné vyžádání těchto údajů oprávněnými orgány.

Základ povinnosti je v právním řádu ČR obsažen v zákoně o elektronických komunikacích² („ZoEK“), jde o výjimku z obecné povinnosti zachovávat telekomunikační tajemství, resp. v aktuální terminologii „důvěrnost komunikac퓳. Úprava v ZoEK je transpozicí Data Retention Směrnice do právního řádu ČR, samotná směrnice ovšem již více než 10 let není platná.

Rozhodnutí Soudního dvora EU

Soudní dvůr EU v dubnu 2014 prohlásil Data Retention směrnici za neplatnou, s okamžitými účinky⁵, dle jeho závěru totiž „unijní zákonodárce … přijetím směrnice překročil meze vyplývající z požadavku na dodržování zásady proporcionality obsaženého v Listině základních práv Evropské unie“. Míra narušení soukromí dle Data Retention směrnice byla dle Soudního dvora značná, povinné uchovávání zahrnovalo „veškeré provozní údaje pevné a mobilní telefonie i internetu celé evropské populace, navíc se všechny kategorie údajů bez rozlišení povinně uchovávaly stejně dlouhou dobu“.

Data Retention směrnice však již do té doby byla provedena v právních řádech většiny členských států EU v jednotlivých národních právních předpisech – v ČR v zákoně o elektronických komunikacích⁶. Samotné prohlášení směrnice za neplatnou se tak na platnosti a účinnosti těchto národních právních předpisů neprojevilo. Tato skutečnost byla důvodem, pro který se Soudní dvůr EU následně povinností Data Retention zabýval znovu, opakovaně a zabývá se jimi i nadále. Předmětem posuzování Soudního dvora EU je vždy právní úprava jednotlivých členských států EU.

V rozhodnutích Soudní dvůr EU dospívá k obdobnému závěru o nesouladu národní právní úpravy Data Retention s právem EU, konkrétně se Směrnicí e-Privacy⁷. Takto hned v roce 2016, v rozsudku⁸ označovaném jako „Rozsudek Tele2 Sverige“, Soudní dvůr EU posuzoval švédskou a britskou právní úpravu, konstatoval v něm, že „právní úprava stanovící plošné a nerozlišující uchovávání veškerých provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a registrovaných uživatelů, prostřednictvím veškerých prostředků elektronické komunikace a ukládající povinnost ukládat tyto údaje systematicky a průběžně, bez jakékoli výjimky, překračuje meze toho, co je naprosto nezbytné, a tudíž ji nelze v demokratické společnosti považovat za odůvodněnou“.

Za relevantní autor dále považuje společně vyhlášené rozsudky Soudního dvora EU ze 6. října 2020, vydané v případech, v nichž Soudní dvůr posuzoval britskou, francouzskou a belgickou právní úpravu Data Retention⁹. Dospěl opět k obdobnému závěru, dle kterého Směrnice e-Privacy „brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje státnímu orgánu uložit poskytovatelům služeb elektronických komunikací – pro účely zajištění národní bezpečnosti – povinnost plošného a nerozlišujícího předávání provozních a lokalizačních údajů bezpečnostním a zpravodajským službám“¹⁰. Kromě tohoto závěru zde Soudní dvůr EU vyslovil výjimku z obecné nepřípustnosti plošného uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Dle jeho závěru může členský stát po časově omezenou dobu a za splnění dalších podmínek přijmout legislativní opatření ukládající plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů.

K tomuto rozsudku SDEU se vyjádřil i ÚOOÚ¹¹ a uvedl, že „považuje za primárně nezbytné vyřešit otázku, nakolik může ve světle těchto rozhodnutí obstát stávající pojetí představované především ustanovením § 97 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a souvisejícími předpisy založené na preventivním šestiměsíčním zadržování provozních a lokalizačních údajů“.

Rozhodování Ústavního soudu ČR

Povinností Data Retention v právním řádu ČR se zatím celkem třikrát zabýval též Ústavní soud ČR. Nejprve to bylo ve dvou na sebe navazujících nálezech z roku 2011, v nichž Ústavní soud postupně zrušil celou úpravu Data Retention v právním řádu ČR. Nálezem Pl. ÚS 24/10¹² takto zrušil základ této povinnosti obsažený v zákoně o elektronických komunikacích, spolu s navazující prováděcí vyhláškou¹³. Rozhodl tak z několika důvodů, za hlavní lze považovat vágní a zcela neurčité vymezení orgánů oprávněných vyžádat si tyto údaje. Poté, nálezem Pl. ÚS 24/11¹⁴ zrušil ustanovení trestního řádu¹⁵, které v návaznosti na zákon o elektronických komunikacích vymezovalo využití těchto údajů pro účely trestního řízení. Vláda ČR následně připravila novou právní úpravu, která respektovala většinu výhrad Ústavního soudu, s účinností od 1. října 2012 byla tak povinnost Data Retention opět, byť v upravené podobě, obsažena v zákoně o elektronických komunikacích i v trestním řádu.

Potřetí se Ústavní soud zabýval povinností Data Retention v roce 2019, tedy již po prohlášení Data Retention Směrnice za neplatnou. Celkem 58 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR navrhlo zrušit povinnost Data Retention obsaženou v zákoně o elektronických komunikacích, v trestním řádu a v zákoně o Policii ČR16. Nálezem Pl. ÚS 45/17¹⁷ Ústavní soud tento návrh zamítl, když dle jeho hodnocení napadená právní úprava „v kontextu dnešního společenského i technologického vývoje“ naplňuje „požadavek přiměřenosti zásahu do práva na soukromí“ a lze ji „vyložit ústavně konformním způsobem“.

Za pozornost dle autora stojí, že Ústavný súd SR již v roce 2015, nedlouho po prohlášení Data Retention směrnice za neplatnou, hodnotil slovenskou právní úprav Data Retention, vycházející z obdobných základů jako úprava v ČR. Dospěl přitom k diametrálně odlišnému právnímu závěru a slovenskou právní úpravu Data Retention zrušil¹⁸. V reakci na to Vláda SR v srpnu 2015 připravila novou právní úpravu, která však byla založena na odlišných principech a „Místo plošného preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů zavedla dvojí režim - jednak povinnost povinné osoby předat oprávněným orgánům k jejich žádosti provozní a lokalizační údaje, které má povinný subjekt k dispozici z jiných, zákonem uznaných, důvodů …, a vedle toho dále též tzv. data freezing - povinnost uchovávat do budoucna po stanovenou dobu údaje pouze u konkrétní, v žádosti oprávněného orgánu označené osoby“¹⁹.

Dosavadní vývoj aktuální kauzy

V případu rozhodovaném Nejvyšším soudem nebyla předmětem posuzování primárně právní úprava Data Retention v právním řádu ČR. Žalobcem byla fyzická osoba, která se vůči České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu („MPO“) domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené povinným uchováváním provozních a lokalizačních údajů této osoby. Žalobce po České republice požadoval omluvu²⁰ za přijetí právní úpravy uchovávání provozních a lokalizačních údajů v rozporu se Směrnicí o soukromí a elektronických komunikacích²¹. Omluva se tedy sice týká pouze jedné konkrétní fyzické osoby, žaloba v této věci je však součástí dlouho a detailně připravovaného plánu spolku Iuridicum Remedium, z.s.²²

Nejvyšší soud o žalobě poprvé rozhodoval již před dvěma lety²³, kdy zrušil předchozí rozsudky prvoinstančního i odvolacího soudu, kterými byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze Městský soud v Praze tehdy dospěly k závěru, že žalovaná újma je pouze újmou potenciální, nikoli konkrétní, žalobce se dle jejich rozsudků domáhal spíše ochrany veřejného zájmu, nikoli ochrany vlastních osobnostních práv. Nejvyšší soud byl však již v březnu 2024 odlišného názoru, dle jeho závěru vyplývá z práva EU povinnost státu nahradit újmu vzniklou porušením unijních norem. Tato povinnost se dle Nejvyššího soudu uplatní i v případech porušení unijního práva legislativní činností členského státu, tedy absentující, nesprávnou či neúplnou implementaci směrnic EU, ačkoli obecně nelze normotvornou (ne)činnost zákonodárce považovat za nesprávný úřední postup dle platné právní úpravy²⁴.

Obvodní soud pro Prahu 1 však i poté, navzdory argumentaci Nejvyššího soudu, žalobu podruhé zamítl. Odůvodnil to tím, že „neuvěřil, že v případě žalobce došlo ke vzniku škody představující duševní útrapy či pocity nejistoty a obavy o profesní budoucnost“. Odvolací soud – Městský soud v Praze však měl při druhém rozhodování odlišný názor, rozsudek změnil a žalobě vyhověl a České republice tak uložil povinnost žalobci se omluvit.

Městský soud v Praze v tomto druhém posuzování argumentoval též judikaturou Soudního dvora EU, ve které Soudní dvůr „institut preventivního plošného a nerozlišujícího ukládání provozních a lokalizačních údajů shledal přípustným pouze v případě závažného ohrožení národní bezpečnosti, které je bezprostřední, aktuální a reálné, a to odůvodněným příkazem přezkoumatelným soudem nebo jiným nezávislým orgánem na dobu nezbytně nutnou při zachování zásady minimalizace zásahu na to, co je nezbytně nutné“. Tato judikatura je dle soudu „natolik výmluvná, že i jen plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů je v rozporu se směrnicí 2002/58, kdy navíc se tak děje na dobu 6 měsíců bez ohledu na to, že se stát nachází či nenachází v bezprostředním ohrožení národní bezpečnosti“.

Nejvyšší soud se věcí zabýval podruhé k dovolání, které podala Česká republika – MPO.

Zásadní právní argumenty Nejvyššího soudu

Většina dovolacích námitek formulovaných Českou republikou – MPO dle Nejvyššího soudu nemůže založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud je tak odmítl²⁵. Zejména tak dle Nejvyššího soudu není „pro posouzení odpovědnosti České republiky za újmu způsobenou legislativní činností“ rozhodné, „zda byl konkrétní předpis odporující unijnímu právu zrušen Ústavním soudem pro jeho protiústavnost či nikoliv“.

Dovoláním se tak soud zabýval pouze k posouzení dvou konkrétních bodů. Jednak napadené rozhodnutí „závisí na otázce, zda tvrzeně porušené normy unijního práva přiznávají práva jednotlivcům a zda tedy jejich porušením může vzniknout odpovědnost státu za způsobenou nemajetkovou újmu“. Vedle toho je dle Nejvyššího soudu potřeba zodpovědět otázku, „zda tuzemská právní úprava uchovávání provozních a lokalizačních údajů naplňuje znaky plošného a nerozlišujícího uchovávání ve smyslu rozhodovací praxe Soudního dvora“.

Právě tuto druhou otázku považuje autor za velmi relevantní z hlediska ochrany osobních údajů, její posouzení totiž přesahuje rámec pouhé kauzy jedné fyzické osoby. Proto jsou důležité závěry Nejvyššího soudu, argumentačně se opírající o rozhodovací praxi Soudního dvora EU k Data Retention; tu navíc Nejvyšší soud označil jako „dlouhodobě stabilní“. Nejvyšší soud konstatoval, že o plošné a nerozlišující uchovávání jde tehdy, pokud uchovávání „zahrnuje údaje blíže nevymezeného okruhu uživatelů“ a jsou tedy „uchovávány údaje prakticky všech uživatelů služeb elektronických komunikací“ a současně, pokud je „samotná povinnost uchovávání údajů konstruována jako obecné pravidlo, jehož nastoupení a rozsah je neodvislý od konkrétní situace či od naplnění dalších předem stanovených podmínek“.

Nejvyšší soud uzavřel, že „stávající tuzemská právní úprava uchovávání provozních a lokalizačních dat musí být klasifikována jako plošná a nerozlišující“ a je nutno ji „považovat za rozpornou s požadavky práva Evropské unie“. Právě tento jednoznačný závěr zakládá zásadní význam rozebíraného rozsudku.

Významné je také vysvětlení Nejvyššího soudu, dle kterého Data Retention zahrnuje dva samostatné, odlišné zásahy do základních práv. Za zásah je totiž nutno považovat nejen přístup k uchovávaným údajům, který je relevantní jen u velmi malé části osob, nýbrž již samotné uchovávání údajů, které se naopak týká všech účastníků a uživatelů služeb elektronických komunikací v ČR.

V odůvodnění Nejvyšší soud nevysvětluje, z jakého důvodu nepodal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení posuzované právní úpravy Data Retention pro rozpor s ústavním zákonem – Listinou základních práv a svobod. Z celého rozsudku je však zřejmá výrazná názorová odlišnost mezi Nejvyšším a Ústavním soudem ve věci povinnosti Data Retention (viz již výše zmiňovaný, zatím poslední nález Ústavního soudu²⁶). Je tak pravděpodobné, že právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud považoval za nejvhodnější, aby věc posoudil sám a mohl tak dospět k velmi jednoznačným závěrům, byť – na rozdíl od Ústavního soudu – není oprávněn platnou právní úpravu (zde úpravu Data Retention) zrušit.

Dopady rozsudku v legislativě i v praxi

Jak již uvedeno výše, diskutovaný rozsudek Nejvyššího soudu představuje pouze rozhodnutí v konkrétní věci jedné fyzické osoby, předmětem žaloby navíc byla jen omluva ze strany České republiky. Povinnost Data Retention v právním řádu ČR tedy v jeho důsledku nedozná bezprostřední změny a operátoři elektronických komunikací budou i nadále povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje všech účastníků a uživatelů, plošně a nerozlišujícím způsobem, pro případ že si je vyžádá některý z oprávněných orgánů.

Nejvyšší soud však v rozsudku formuloval velmi jednoznačné závěry, zejména konstatování rozporu povinnosti Data Retention obsažené v právním řádu ČR s unijním právem. Jedná se přitom o rozsudek Nejvyššího soudu, který je „vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů“, jak vyplývá z Ústavy České republiky²⁷. Soudy, které budou v budoucnu rozhodovat v této oblasti, by tyto jednoznačné závěry neměly opomenout a měly by je vzít v úvahu, případně se s nimi argumentačně vypořádat. V tom spočívá dle hodnocení autora významný nepřímý vliv rozsudku. Navíc, jak již také bylo uvedeno výše, Iuridicum Remedium plánuje v rámci postupu proti právní úpravě Data Retention v právním řádu ČR další kroky. Na druhou stranu autor již zaznamenal jak úvahy o možné nové právní úpravě EU v oblasti Data Retention, tak též diskuse na úrovni příslušných ministerstev ČR o možnosti novelizovat zákon o elektronických komunikacích, právě v reakci na diskutovaný rozsudek Nejvyššího soudu.

Je také nutno si uvědomit, že kromě povinného uchovávání provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a uživatelů elektronických komunikací existují již v současnosti v právním řádu ČR i další případy plošného a nerozlišujícího zpracování osobních údajů značného množství osob, zpravidla jde o úpravy se základem v unijním právu. Mezi takové příklady patří plošné zpracování údajů leteckých cestujících, plošné zpracování osobních údajů systémy povinně integrovanými v osobních automobilech, plošné zpracování osobních údajů systémy dopravních kamer na dálnicích i silnicích a další²⁸. V některých z nich jsou takto plošně zpracovávány a uchovávány nejen provozní, ale také lokalizační údaje o poloze konkrétních osob v konkrétním čase – např. u zmiňovaných systémů v automobilech či u dopravních kamer. Na rozdíl od oblasti elektronických komunikací navíc tyto lokalizační údaje nejsou právní úpravou specificky upraveny, tedy nepodléhají ani zvláštní ochraně.

Právě z tohoto důvodu považuje autor za zásadně potřebné zakotvit v právní úpravě efektivní kontrolní mechanismy takových zpracování údajů a především jejich využívání, a to na obecné úrovni, nikoli pouze v jednotlivých specifických předpisech – v současnosti tomu tak bohužel není. Nemusí se přitom jednat o nic právně ani fakticky sofistikovaného – autor považuje za velmi efektivní mechanismus pouhé pravidelné zveřejňování statistických přehledů o celkovém množství uchovávaných údajů v jednotlivých oblastech a o počtech případů jejich vyžádání. Již pouhé tyto statistiky mohou sloužit jako nástroj veřejné kontroly a prevence možného zneužití.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Poznámky pod čarou:

1. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2556/2025-335 ze dne 30. prosince 2025
2. Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějšíchpředpisů, § 97 a násl.
3. Zákon o elektronických komunikacích vymezuje v § 89 „důvěrnost komunikací“, Listina základních práv a svobod používá starší terminologii a v čl. 13 hovořío „tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením“.
4. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytovánímveřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES
5. Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) z 8. dubna 2014. Digital Rights Ireland Ltd v. Minister for Communications, Marine and Natural Resourcesa další a Kärntner Landesregierung a další. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané High Court (Irsko) a Verfassungsgerichtshof (Rakousko).Spojené věci C-293/12 a C-594/12.
6. Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějšíchpředpisů.
7. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronickýchkomunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.
8. Rozsudek Soudního dvora EU ze 21. prosince 2016 ve spojených věcech C-203/15 (vedená na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podanéKammarrätten i Stockholm (Švédsko) dne 4. května 2015 v kauze sporu mezi společností Tele2 Sverige AB a švédským sektorovým regulačním úřadem propošty a telekomunikace Post-och telestyrelsen) a C-698/15 (vedená na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal (England& Wales) (Civil Division) – občanskoprávním úsekem odvolacího soudu (pro Anglii a Wales) v kauze sporu mezi Secretary of State for the Home Departmentproti Tomu Watsonovi, Peteru Briceovi, Geoffreymu Lewisovi za účasti Open Rights Group, Privacy International, Law Society of England and Wales).
9. Společně vyhlášené rozsudky Soudního dvora EU (velkého senátu) ze 6. října 2020 ve věci C-623/17 Privacy International a ve spojených věcechC-511/18 La Quadrature du Net a další, C-512/18 French Data Network a další a C-520/18 Ordre des barreaux francophones et germanophone a další.
10. Viz Rozsudek SDEU (velkého senátu) ze 6. října 2020 ve věci C-623/17 Privacy International.
11. Úřad pro ochranu osobních údajů. Lhůty pro uchovávání dat by se měly pro různé subjekty stanovovat individuálně. 14. ledna 2021.
12. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10.
13. Vyhláška č. 485/2005 Sb. o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněnýmk jejich využívání.
14. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11
15. § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
16. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
17. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze 14. května 2019
18. Nález Ústavného súdu SR sp. zn. PL.ÚS 10/2014 dne 29. dubna 2015
19. UŘIČAŘ, M, Využívání údajů elektronických komunikací v boji proti terorismu. In: Sborník 21. ročníku mezinárodní konference IS2 KYBERPROSTOR V NAŠEM ŽIVOTĚ …hrozby a rozmazané hranice. Praha: TATE International, s. r. o., 2020
20. Požadované znění omluvy: „Česká republika se Vám prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu omlouvá za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací dle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tím dochází k neoprávněnému zásahu do Vašich osobnostních práv.“
21. SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích)
22. Plán je k dispozici zde: www.digitalnisvobody.cz
23. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3909/2023 ze dne 27. března 2024, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2025, za účelem sjednocení praxe nižších soudů
24. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
25. Nejvyšší soud hodnotil argumentaci České republiky – MPO celkově velmi kriticky a např. argument o potřebě uchovávat provozní a lokalizační údaje z důvodu bezpečnostní situace související s válkou na Ukrajině označil NS za „cynický ex post odkaz na závažné události a skutečnosti“, s ohledem na to, že samotná žaloba byla podána již 25. května 2021.
26. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. května 2019
27. Dle čl. 92 Ústavy České republiky platí, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud.“
28. Podrobně k těmto případům viz UŘIČAŘ, M. Soukromí v digitální době. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025