Lukáš Klučka pochází z Valtic na jižní Moravě. Vystudoval Geoinformatiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnoval především prostorové analýze bezpečnostních rizik. Po absolvování univerzity nastoupil na Ministerstvo vnitra ČR jako projektový manažer strategických ICT projektů, poté jako vedoucí oddělení a zástupce ředitele projektové kanceláře, která zajišťovala podporu projektů napříč resortem, včetně Policie ČR a Hasičského záchranného sboru. Následně působil na Ministerstvu obrany ČR jako ředitel odboru řízení organizací a dotací a jako náměstek ministra obrany pro správu a řízení organizací, kde odpovídal za řízení státních podniků, vojenských nemocnic a dalších zařízení. Po odchodu ze státní služby nastoupil do poradenské a auditorské společnosti Ernst & Young, kde se jako manažer věnoval digitální transformaci a technologickým inovacím a byl lídrem pro bezpečnost, vnitřní věci a obranu. Od roku 2025 je 1. náměstkem ministra vnitra. Od roku 2026 je zároveň i vládním zmocněncem pro digitalizaci a strategickou bezpečnost.
Jste ve dvou rolích, náměstek ministra a vládní koordinátor. Dá se to rozumně vybalancovat?
Určitě. Ty role nejsou dva oddělené světy, naopak se dobře doplňují. Jako náměstek ministra vnitra odpovídám za konkrétní agendy a jejich fungování v rámci resortu. Jako vládní zmocněnec mám mandát řešit digitalizaci a strategickou bezpečnost napříč státem. Smyslem není přidávat další koordinační vrstvu, ale zajistit, aby se věci opravdu řídily podle priorit, a hlavně aby přinášely výsledky
Co je podle Vás hlavní příčinou toho, že digitalizace státu postupuje pomalu?
Nejde o jednu věc. Dlouhodobě se tu sčítala roztříštěnost řízení, slabá prioritizace, nejasná odpovědnost a také to, že stát neměl dostatečný společný přehled o tom, v jakém stavu jednotlivé projekty skutečně jsou. Právě na to reaguje Digitální Česko 2.0. Chceme mít přehled o projektech, termínech, rizicích i odpovědnosti. Nestačí říct, že digitalizujeme. Musíme vědět, kdo má dodat jaký výsledek, do kdy, za kolik, a hlavně co to přinese občanovi nebo podnikateli.
Co se stane, pokud některý z klíčových projektů z roadmapy nebude včas dodán?
Roadmapa není seznam přání. Pokud má projekt svého manažera, stanovené milníky a popsaná rizika, musí být také jasné, co se stane, když se začne zpožďovat. V takovém případě přichází na řadu eskalace na úroveň grémia RVIS a vlády, přehodnocení harmonogramu, kapacit nebo rozpočtu a případně i změna řízení projektu. Nechceme se dostat do situace, kdy se o problému dozvíme až ve chvíli, kdy už není možné ho napravit. A hlavně: nesplněný digitální projekt není jen interním problémem úřadu. Může mít přímý dopad na občany, podnikatele, jiné projekty, fungování státu i na plnění zákonných povinností.
Jak chcete zabránit tomu, aby se stát kvůli AI nebo cloudu stal závislým na jednom dodavateli?
Stát nesmí zaměnit digitalizaci za technologickou závislost. U AI i cloudu proto musíme trvat na otevřených standardech, přenositelnosti dat, možnosti řešení auditovat a na takové architektuře, která stát nezamkne u jednoho dodavatele. AI nám může výrazně pomoct s efektivitou. Ale rozhodování veřejné správy musí zůstat vysvětlitelné, kontrolovatelné a odpovědné. A stejně tak nechceme, aby byl stát systémově závislý na jednom komerčním AI modelu.
Jak je Česko připravené na evropskou digitální peněženku identity – EUDIW?
Máme jednu velkou výhodu: už máme zkušenost s digitální identitou. Zároveň jsme si u eDokladů ověřili, že nestačí jen vytvořit aplikaci. Musíme připravit i provozní postupy, podporu pro ty, kteří budou doklady ověřovat, komunikaci s veřejností, dostatečnou kapacitu infrastruktury a dobře vysvětlit bezpečnostní model. Aktuálně probíhá soutěžní dialog na poskytovatele klientské části. Současně připravujeme státní infrastrukturní část a návazné registry a integrační mechanismy.
Jak byste bezpečnost EUDIW vysvětlil běžnému občanovi?
Řekl bych to jednoduše: digitální peněženka nemá být nástrojem, kterým stát získá nové možnosti sledování občana. Má být bezpečným prostředkem, kterým člověk prokáže jen údaje potřebné v dané situaci. Důležité je minimalizovat množství sdílených dat a dát uživateli co největší kontrolu. Součástí musí být také transparentní záznamy o použití a technické zabezpečení samotné aplikace i systémů, které na ni navazují. A nestačí říkat, že je něco bezpečné. Musíme umět vysvětlit také proč a jak jsme tu bezpečnost ověřili.
Jakou roli v systému digitální peněženky bude mít soukromý sektor?
Zásadní. Pokud má digitální peněženka skutečně fungovat v každodenním životě, musí ji umět využívat nejen stát, ale také banky, operátoři, energetické společnosti a další regulované subjekty. Pravidla proto musejí být jasná, předvídatelná a nediskriminační. Zároveň musíme přesně vědět, jaké atributy mohou být do systému zapojeny, kdo za ně ručí a jak se ověřuje jejich důvěryhodnost. Stát má být garantem důvěry a pravidel, ne překážkou inovací.
Jak zajistíte, aby digitální peněženka fungovala i přes hranice, a kdo ponese odpovědnost při problému?
Interoperabilitu musíme řešit od začátku, ne až dodatečně. Česká řešení musejí respektovat evropské technické specifikace, standardy kybernetické bezpečnosti, certifikaci i pravidla vzájemného uznávání. Stejně důležité ale je, aby bylo předem jasné, kdo za co odpovídá. Kdo službu provozuje, kdo vydává nebo ověřuje atribut, kdo se na něj spoléhá a co se děje, když nastane chyba. Přeshraniční digitální identita může fungovat jen tehdy, když vedle technologie máme jasně nastavenou i odpovědnost.
Nebude digitální peněženka vytvářet množství metadat, podle kterých bude možné občany profilovat?
Metadata mohou být citlivější, než se na první pohled zdá. Proto musí být architektura nastavena tak, aby se co nejvíce omezilo centrální shromažďování informací o tom, kde a k čemu člověk svou identitu používá. Musí platit účelové zpracování, oddělení jednotlivých rolí, auditovatelnost a právní i technická ochrana proti profilování. Člověk musí mít důvěru, že digitální identita není nástrojem sledování, ale prostředkem, jak bezpečně vyřídit konkrétní službu.
Co když občan telefon ztratí, někdo mu peněženku napadne nebo dojde ke kompromitaci zařízení?
Právě s tím musíme počítat už při návrhu. Telefon se může ztratit, zařízení může být napadeno malwarem nebo může dojít ke kompromitaci přístupových údajů či k sociálnímu inženýrství. Proto potřebujeme více vrstev ochrany, silné ověření uživatele, možnost rychlé blokace a obnovy, oddělení identity od jednotlivých atributů, bezpečnostní certifikaci a jasné postupy pro řešení incidentů. Bezpečnost není něco, co jednou zkontrolujeme před spuštěním. Je to průběžný provozní režim.
Co když kvůli kybernetickému útoku nebo výpadku cloudu přestanou digitální služby fungovat?
Digitální stát musí počítat s tím, že někdy něco fungovat nebude. U základních služeb proto potřebujeme krizové scénáře, záložní postupy a tam, kde je to nutné, také offline nebo asistované režimy. Musíme mít jasno v tom, které služby obnovujeme jako první a jak zajistíme jejich kontinuitu. Digitální služba nesmí být jedinou cestou, jejíž výpadek ochromí občana nebo úřad. Odolnost musí být součástí architektury, smluv s dodavateli i krizového řízení.
Jaké podmínky by měl mít soukromý sektor pro využívání digitální identity?
Podmínky musejí být transparentní, předvídatelné a stejné pro srovnatelné případy. Je samozřejmě legitimní rozlišovat podle rizikovosti služby, objemu provozu nebo regulatorních požadavků. Co ale nechceme, jsou netransparentní privilegia. Cílem je vytvořit důvěryhodný ekosystém, ne monopolizovat přístup k digitální identitě.
Mohla by digitální peněženka obsahovat např. zdravotní kartu nebo eRecept?
Peněženka má být především důvěryhodným prostředkem identifikace, souhlasu a řízení přístupu k údajům, které jsou spravovány v autorizovaných zdravotnických systémech. Nemá nahrazovat zdravotnické informační systémy ani vytvářet jednu centrální databázi zdravotních záznamů. V některých případech ale může obsahovat i vybraná zdravotní potvrzení nebo jiné ověřené zdravotní údaje, pokud pro ně budou stanovena jasná pravidla. Má bezpečně zprostředkovat identifikaci, souhlas a přístup k údajům a umožnit práci s těmi digitálními potvrzeními a atributy, které do ní podle pravidel systému patří.
Kde budou zdravotní data uložena?
Základním principem je interoperabilita. Tedy aby oprávněné systémy dokázaly bezpečně sdílet potřebná data v konkrétní situaci. Cílem není vytvořit jednu centrální databázi všech zdravotních dat. Každý systém má dál odpovědnost za data, která spravuje. Peněženka má především bezpečně zprostředkovat identifikaci, souhlas a přístup k příslušným údajům nebo digitálním atributům.
Kdo bude u zdravotních dat správcem a kdo zpracovatelem?
Tohle musí být jasné ještě před spuštěním služby. U každého typu údaje musíme vědět, kdo je správcem, kdo zpracovatelem, kdo atribut vydává, kdo ho ověřuje a kdo se na něj při rozhodování spoléhá. U zdravotních dat je to obzvlášť důležité, protože chyba v oprávnění nebo únik dat mohou mít velmi vážné důsledky. Nestačí říct, že to upravuje zákon. Odpovědnost musí být promítnuta do samotné architektury, smluv, auditů i každodenního provozu.
Jak zajistíte, že např. pojišťovna nebo jiný subjekt neuvidí více zdravotních údajů, než skutečně potřebuje? Bude mít občan přehled o tom, kdo jeho data použil?
Princip je jednoduchý: každý subjekt má vidět pouze ta data, která potřebuje pro konkrétní účel. A uživatel má mít kontrolu nad tím, jaké údaje v konkrétní situaci poskytne. Prakticky to znamená, že při prokázání atributů v rámci peněženky budete vybírat, co všechno z dané sady chcete sdílet. To je výrazný posun oproti dnešnímu stavu. Když máte papírový doklad nebo dokument, často jednoduše ukážete celý obsah. V digitálním prostředí můžeme mnohem lépe určit, jaký konkrétní údaj je pro danou službu skutečně potřeba.
Děkuji za rozhovor.
Za DSM se ptal Martin Haloda.
