Brigádní generál Ing. Miroslav Feix, M.S., je ředitelem Sekce plánování schopností Ministerstva obrany ČR. Kombinuje v sobě hluboký zájem o technologie, koncepčnímyšlení a zkušenosti z bojových operací. Většinu své kariéry strávil u Speciálních sil,pro které vytvořil systém plánování a řízení v operacích, podílel se na jejich přeměněv moderní bojovou sílu a zavedl do praxe ucelený systém rozvoje schopností. Bojové zkušenosti získal na misích v Kosovu a Afghánistánu. Domácí vzdělání získal v oboru Teorie řízení na vysoké vojenské škole. V zahraničí studoval na Naval Postgraduate School v Monterey, kde se věnoval obranné analýze se zaměřením na irregular warfarea teorii her. V diplomové práci zpracoval sadu nástrojů pro řešení základních situacív teorii her a jejich vizualizaci. Při rozvoji AČR stál u zrodu Informačních a kybernetickýchsil – inovativní organizace využívající moderní technologie a reagující na kybernetické,informační a hybridní hrozby. V současné době pokračuje v práci na modernizaci armády
Podle Ministerstva vnitra ČR „dezinformace znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají“. Naopak Wikipedie píše, že „dezinformace je součástí propagandy a je definována jako nepravdivá informace, která je záměrně šířena za účelem oklamání lidí“. Jak definujete Vy, co to je „dezinformace“?
Proč naopak? Vlastně je to v principu stejná definice. Dezinformace je nepravda šířená za nějakým účelem. V běžném životě tomu říkáme lež. Tak je to v obecné rovině. Pokud já mluvím o dezinformacích, mám je vždy spojené s aktivní činností nepřátelských aktérů proti cílům státu. Je to sice užší vymezení, ale v praktické činnosti uchopitelné a využitelné.
Kdo může rozhodnout o tom, zda jde o dezinformaci?
Kdokoli, kdo je schopen dokázat, že to není faktická pravda a že tu nepravdu někdo šíří záměrně. Kdo je schopen říct: Podívejte se, tohle je dezinformace a někdo ji šíří za určitým účelem. Zvlášť na internetu nebo na sociálních sítích je dobré, aby lidé poukazovali na to, že něco „prostě není pravda“. Pak mluvíme o rovině státu, který má kompetenci rozhodnout, co je a co není pravda, ale to už se dostáváme do jiné oblasti. Pro nás jako vojáky záleží standardně rozhodnutí o pravdivosti na tom, jestli nás to poškozuje nebo nepoškozuje na stupni velení. Pokud chce trestat stát, mohou za něj rozhodnout jenom soudy.
Jaké jsou právní nástroje umožňující zabránění zveřejňování (a tedy i šíření) dezinformací?
Tohle není můj obor, moc se tím nezabývám. Armáda působí až v době konfliktu a tam je to o vojenské nutnosti a proporcionalitě. V době míru nepoužijeme lež pro získání informační převahy. V době války je to zcela legitimní způsob boje. Mě spíše zajímá, jak se to šíří, jaký to má dopad na lidi, vliv na obrany- schopnost, jak proti tomu můžu bojovat. Ne proti té dezinformaci, ale jak můžu posilovat výkon vojáků, aby byli připraveni k obraně a nepodléhali nějakým falešným informacím.
V současné době musí být mnohem obtížnější rozlišit pravdivé informace od falešných, když existují nástroje schopné generovat přednášky a dezinformace pouze na základě fotky a hlasu jednotlivce, což zvyšuje riziko šíření klamných informací. Jak se proti tomu bránit?
Máte zcela pravdu. Čím více bude podobných způsobů, třeba díky umělé inteligenci a dalším technologiím, tím budou dezinformace dokonalejší. Stále zdůrazňuji, že nejdůležitější je si vybírat správné zdroje. Taky nejdete po ulici a nesbíráte všechno, co okolo někdo řekne. Proto třeba u vojáků máte určité kanály, kudy vám chodí rozkazy. Určitým způsobem konzumujete informace, nejíte všechno, nejíte z popelnice, nejíte, co se válí po ulici. Kupujete od nějakého zavedeného obchodníka, kde víte, že vás neotráví, že má nějaké hygienické normy a vlastně už za vás vybral, co není jedovaté. Podobným způsobem to bude fungovat u informací a dezinformací. A pak jedna drobnost navíc… Kdysi jsem říkal, že bych chtěl, aby tyto systémy byly součástí třeba klasického mobilu, kdy operační systém bude detekovat umělé informace, které nevytvořil člověk. Věřím, že by bylo skvělé mít takový filtr, který si podle potřeby vypnete a zapnete a on vám odfiltruje jenom informace, které vytvářel člověk a které byly vytvořené na určitém spektru informačních zdrojů. Z těch můžete pak čerpat. Budete-li se chtít podívat víc do hloubky, do té informační džungle, musíte počítat s tím, že tam najdete věci, které by vás mohly „otrávit“.
Jak můžeme zajistit, aby mladiství, kteří aktivně využívají sociální sítě, nebyli náchylní k přijímání dezinformací od svých oblíbených influencerů, aniž by si tyto informace ověřovali?
Mám také mladou dceru, takže můžu říct, že je to nejvíc o výchově, tedy jakým způsobem my ty děti učíme, jak se pracuje s informacemi. Ale ne tím způsobem, aby si všechno ověřovaly, ale vychovávat je stylem, já tomu říkám „klasy demokracie“, aby byly vůči těm útokům resilientní. Aby měly určitou skepsi. Jinak máte pravdu, že tento způsob asi budou přijímat. Nemám příliš obavu z cílených dezinformací, ale spíš z toho, že dojde zcela k rozpadu důvěry a že nebudeme důvěřovat ničemu. To by mělo velmi negativní důsledky na vzdělání jako takové. Ale na druhou stranu je poměrně jednoduché říct, že se vrátíme ke klasickému vzdělávání. Kniha napsaná v 80. letech je autoritou, základní vzdělání zůstane.
Větším problémem se stane hodnocení současných dějin a aktivit než to, jakým způsobem se co vyvinulo a jaké to má fyzikální zákony. To se dá vyřešit osobním kontaktem s osobou, které důvěřujeme. Proto je nejdůležitější mít víru v instituce (školy, armáda, knihovny), které pro nás budou garantem důvěryhodných informací. Budeme k nim přistupovat s určitou mírou skepse. Dokonce si myslím, že do budoucna se to vyvine tak, že někde bude opravdu „volný ring“ a někde budou sítě, které si budou zakládat na prostoru bez uměle generovaných informací s autentickými lidmi. Nemusejí mít stejné názory nebo se budou specializovat na pouze ověřená fakta. Někdy je však problém v tom, že to, co považujeme automaticky za dezinformaci, může být pouze jiný názor.
Mohl byste porovnat oblasti dezinformací u sousedních zemí oproti naší zemi?
Soustředím se na vojenskou oblast. My na to máme doktrinální výklad, informační působení, psychologické operace, informační operace, strategickou komunikaci. Máme dva prostory – informační a elektromagnetický. Tam se plánují a vedou operace, takže pro nás je to jako v uvozovkách přirozené prostředí, kde vám můžu říct, jak to používají vojáci.
Třeba v NATO vojáci normálně používají psychologické operace, při kterých jde víceméně o to, jak zkoordinovat postoje, chování a jednání lidí. Už někdy od 90. let je to součástí normální běžné činnosti vojska. Tak jako máte fyzické cíle, máte i cíle informační nebo efekty, kterých chcete dosáhnout. Děláme to, co říkáme, a náš boj je správný, je vlastně primárním cílem, ke kterému by měly směřovat i fyzické cíle. Vlastně je to celé postavené na informačním působení, abychom dokázali působit na vůli, chování a jednání nepřítele. Není to přímo o té pravdivostní hodnotě informace. Takhle to vojáci nacvičují. Strategická komunikace je poměrně propracovaná, vojáci dokážou rozpracovat doktríny do neuvěřitelných podrobností.
Představte si, že máte nějaký cíl, chcete něčeho dosáhnout. Součástí toho cíle je přesun z bodu A do bodu B, tzn. třeba z Prahy do Brna. Abyste nerušili obyvatelstvo, tak musíte obejít starosty podél dálnice a oznámit, že tam bude probíhat přesun. Na benzinových pumpách budete vše dopředu komunikovat. Pracujeme s lidmi, aby cíl plynulého dosažení do Brna byl co nejplynulejší, aby se informace potkávaly s realitou.
Nebo když to naopak vezmu v opravdu vojenském slova smyslu, tak víte, že se na nepřátelské straně seskupují vojska. Na internetu zjistíte, kdo jsou jejich velitelé, kde bydlí, a že zaútočíte na jejich manželky, že tam všichni zemřou. Velitelům budete vykládat o tom, co se všechno děje u nich doma, aby byli zneklidnění. To je působení na morálku.
Jak v současné době války mezi Ukrajinou a Ruskem fungují dezinformace? Šíří se propagandy do obou zemí? A jaký to má vliv zejména v kontextu aktuální situace, kdybych byl v podobné pozici vojáka? Byla některá dezinformace překvapivě efektivní?
To musí být spojené s nějakou operací. Většinou fungují informace na taktickém stupni, kdy jste je schopni udržet třeba 10 až 30 hodin jako pravdivé. Pak se ukáže, že to byly lži, ale to už není důležité. Třeba pustíte na internet, že se někde shromažďují lidé, nepřítel zaútočí, i když tam nikdo není. To je takové klasické vojenské klamání. Pak je to na strategické úrovni, což je opravdový souboj narativů, který vídáme v televizi. Třeba jakým způsobem se Zelenskyj snaží získat mezinárodní podporu, která je zcela klíčová. Naopak v poslední době vidíte, jakým způsobem Putin pracuje s tím, že západ není připraven, Zelenskému klesá podpora a Rusové pomalu získávají navrch.
O pravdivostní hodnotě můžeme pochybovat, ale narativně jdou proti sobě. Je téměř jedno, jak to je v realitě. Ale k lidem se dostávají informace, které proti sobě nějakým způsobem bojují. Vidíte zvlášť u těch strategických informací v dlouhém časovém horizontu, která z nich je úspěšná. My častokrát hodnotíme právě jen ty úspěšné, ale oni mezitím zkusili třeba další 20, 30, které se vůbec nechytily. Takže se v tom marasmu potom hůře určuje, co fungovalo a co nefungovalo. Myslím, že poměrně dobře fungují taktické informace, kterými dokážete na pár hodin pravdu manipulovat. Samozřejmě se osvědčily i ty dlouhodobé strategické. Ale je to boj toho, kdo vyhraje ten narativ, čí boj je správný, kdo získá veřejné mínění, že bojuje za správnou věc.
Množství generovaných informací je obrovské. Plánujete použít nějaké nástroje, které by pomohly odfiltrovat potenciální dezinformace?
V armádě standardně používáme klasifikaci informací, jejich pravdivostní hodnotu a důvěryhodnost zdroje. No a pak s tím dále pracujete. Každá informace má pak jinou váhu v analýze. Nástroje, které by nám pomáhaly detekovat záměrně podsouvané informace, jsou pro nás obrovským přínosem. Schopnost nepodlehnout klamání nepřítele, vyhrát kognitivní válku o porozumění je jednou ze stran informační převahy.
Pokud budete používat nějaké automatizované nástroje, jaká bude jejich úloha? Budou také samy rozhodovat o tom, co je dezinformace, nebo budou připravovat půdu pro efektivnější práci lidí, kteří budou rozhodovat?
Klasifikace informací je spíše human-machine teaming. Do budoucna to ale tak být nemusí. Pro nás je stále předpokladem, že člověk je centrální v rozhodovacím procesu.
Zdroje dezinformací obvykle leží mimo ČR, odkud se šíří do více států. Plánujete nějakou přeshraniční spolupráci nebo spolupráci např. se Středoevropskou observatoří digitálních médií (CEDMO), kterou vede Univerzita Karlova a zabývá se dezinformacemi v češtině, slovenštině a polštině?
Spolupracuje s mnoha akademickými nebo občanskými platformami. Od opravdu systematické spolupráce na společných projektech po spoluúčast na workshopech a konferencích. Celková komunita pomalu roste a s ní i množství znalostí problémů. V současné době to bude více a více potřeba i v souvislosti s rozvojem umělé inteligence.
Máte nějaké konkrétní zkušenosti s budováním oddělení pro boj s dezinformacemi?
Já jsem nikdy nebudoval jednotku pro boj s dezinformacemi. Armáda buduje jednotky pro informační, chcete-li kognitivní válčení. Samotný boj s dezinformacemi je malou součástí. My spíše klasifikujeme informace, zda pomáhají dosáhnout stanovených cílů, nebo škodí. I pravda může být zničující. Třeba když někdo odhalí, kde se tajně přesunuje naše jednotka nebo jaké jsou plány na obranu naší země.
Monitorujeme informační prostor, detekujme šířící se informace a klasifikujeme je ve vztahu k cíli. Součástí je samozřejmě pravdivostní hodnota. Ta nám pak pomáhá při rozhodování, co dále dělat. Praktickou zkušeností je dávat si pozor na celkový obraz. Pokud pracujete s dezinformacemi, což je asi 5 % informačního prostoru, často podlehnete dojmu, že jsou všude. Chce to nádech výdech, odstup a znovu vše přepočítat.
V aktivní části to pak samozřejmě znamená nereagovat na vše. Pokud je informace lokalizovaná a nešíří se na více platformách, tak prostě nereagovat. Tím, že s ní začnete bojovat, ji spíše znovu nasvítíte a dáte nový impuls. Pokud se naopak rychle šíří, není na co čekat. Dávám sérum jako při uštknutí hadem. Ideální je pak identifikovat informační hrozby dopředu a eliminovat je. Ať už akcí nebo informací. Takové informační zvyšování odolnosti a kognitivní očkování.
Jaké jsou plány a možnosti v oblasti prevence a odhalování dezinformací?
Budu mluvit za armádu. Máme programy vzdělávání, DFP (Digital Force Protection), kde se učí základy kybernetické hygieny. Jak nastavit telefony, počítače, jak se chovat na webu a sítích, a chránit tak sám sebe a svou jednotku. V další části se učí, jak pracovat s informacemi, jak poznávat ty podezřelé. Ještě to nemusí být lež, ale stojí za prověření. To je na úrovni jednotlivce. Na úrovni armády je to detekce škodlivých informací a minimalizace dopadů na obranyschopnost. Armáda musí být stále bojeschopná. Tedy odhodlaná a připravená bránit Českou republiku ve všech doménách.
Co může Česká republika udělat pro boj s dezinformacemi?
Posílit důvěru v instituce, v demokracii. Ta je zcela zásadní. Dezinformace pak mají řádově nižší vliv na směřování státu. Naše hyperkritičnost ke všemu a každému nám pak rozhodně nepomáhá. I po dobře mířené kritice zůstane pachuť. Musíme mít vlastní pozitivní, co nejvíce inkluzívní příběh. Musí to být příběh pro 60–80 % obyvatel. Zdůrazňovat, co nás spojuje. To bohužel ale neprodává. Ani noviny, ani politické ideje.
Musíme vybudovat strategickou komunikaci. StratCom je koordinovaná komunikace státu s jasným cílem. Aby to mohlo fungovat, musejí se sladit slova a skutky a tyto pak aktivně a cíleně medializovat. Dělám prostě to, co říkám, a říkám to, co dělám. No a to pak musím předat publiku. Co dělám, je vždycky to nejdůležitější. StratCom není jen o komunikaci, ale i o nástrojích, jako jsou zákony, pravidla, investice a řada dalších. Např. pokud chceme silnou armádu, nebudeme škrtat v modernizaci apod.
Přímo pro boj s dezinformacemi je důležité mít kvalitní nástroje detekce a vědět, kdo a proč za ní stojí. A podle toho volit nástroje. Pokud půjde o cizí moc, tak bude asi reakce jiná než názor, jakkoli opovrženíhodný, vlastních občanů. No a některé věci jsou prostě trestné.
Rada pro všechny: Jak poznat a identifikovat dezinformace a jak se před nimi chránit?
Na osobní úrovni je pro většinu lidí rada poměrně jednoduchá. Dezinformace neřešte. Najděte si své důvěryhodné zdroje informací. Za mě je to vždycky Český rozhlas a ČT. Pak velká tradiční média – Novinky, iDnes, Hospodářské noviny, Deník N – každý podle svých preferencí. Já osobně doporučuji třeba Blesk, tím často dost lidí překvapím. Jasně, že to není dokonalé, najdou se chyby i tam, ale rozhodně lepší než cokoli jiného. Většina z nás nemá čas ani chuť prověřit každou jednotlivou informaci. Vybrat si dopředu kvalitní zdroje je mnohem jednodušší.
Děkuji za rozhovor.
Za DSM se ptal Martin Haloda.
