Adéla Klečková se zaměřuje na konflikty v kybernetickém prostoru a na kybernetický aktivismus. Vystudovala „summa cum laude“ Fakultu válečných studií na King’s College London.Vedla výzkumné projekty tykající se kybernetických a informačních operací pro mezinárodníorganizace a instituce, jako jsou Evropský parlament či Severoatlantická aliance (NATO). Za podpory amerického think-tanku German Marshall Fund v rámci ReThink CEE fellowshipunapsala během ročního výzkumu první vědeckou práci svého druhu na téma panevropskéhohnutí kybernetických elfů. Je členkou Digitálních Sherlocků (uskupení expertů na Open SourceIntelligence) a absolventkou stejnojmenného kurzu pořádaného think-tankem Atlantic Council. Za výzkumné aktivity byla zařazena španělským think-tank CIDOB na seznam 35 mladých technologických lídrů. Mimo jiné přednášela na konferenci International Security Summit 2022.
Kromě soubojů internetových trollů a elfů, o kterých jste přednášela na IS2 2022, se zabýváte i internetovým aktivismem obecně a konflikty v kybernetickém prostoru. Jak jste se k těmto tématům dostala, co Vás osobně na nich nejvíce zajímá?
Začnu trochu zeširoka. V roce 2014 zaútočilo Rusko na Ukrajinu, pokusilo se anektovat Krym, a v té době začala být informační válka hodně intenzivní. Neříkám, že se informační útoky neobjevovaly už předtím, ale v té době se tento typ konfliktu výrazně zintenzivnil. Já jsem tehdy pracovala jako novinářka pro Hospodářské noviny, takže i mě osobně téma dezinformací hodně ovlivnilo. Cítila jsem společenskou odpovědnost se vyjádřit k otázkám, které vyvstávaly, a obhájit tradiční média, která byla v té době pod hodně těžkou palbou. Postupně mě to téma pohltilo tak, že jsem odešla z novin a přešla do nezisku, začala pracovat pro politickou nadaci Friedrich Naumann Stiftung. Jedním z klíčových témat, kterými se nadace zaobírala, byl právě boj proti dezinformacím, a tak jsem najednou o dezinformacích nemusela jen psát, ale měla jsem reálný impact – rozhodovala jsem o projektech a jejich financování s přímým vlivem na to, jak tyto projekty vést, a v neposlední řadě jsem také měla vlastní budget na implementaci těchto projektů. Měla jsem tedy pocit, že z této pozice dokážu proti nebezpečí dezinformací bojovat lépe.
V té době se tématu dezinformací začalo věnovat čím dál více univerzit, think tanků, vznikala nová odvětví na úrovni ministerstev, vzniklo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám a já jsem najednou cítila, že se již dezinformacím věnuje celá řada lidí včetně expertů chytřejších, zkušenějších a obecně lépe designovaných se tématem zaobírat. Došlo mi tedy, že bych si radši než házet hlínu spolu s ostatními na jednu velkou hromadu našla nějakou skulinku, kde expertíza ještě schází.
Zároveň s mojí snahou najít si specializované odvětví se začali formovat Čeští elfové, s nimiž jsem měla už v začátcích možnost se potkat. A třetí v souhře událostí, které mě navedly k dnešnímu směru, bylo vypsání fellowship proposalu amerického think tanku German Marshall Fund. Návrhy na výzkumné projekty týkající se hrozeb 21. století byly přijímány od lidí ze střední a východní Evropy. Ti, kteří se do projektu dostanou, měli dostat celoroční podporu v řádu tisíců dolarů, aby si mohli celý projekt v klidu napsat. Když jsem o té příležitosti slyšela, měla jsem v žaludku pocit, že tohle se stane. Teď to zní jako pohádka, ale prostě jsem cítila, že to tak má být. Byl to extrémně kompetitivní fellowship, z počátečních zhruba 600 aplikantů vybrali jen deset – jednoho za každou středoevropskou a východoevropskou zemi. A já jsem byla první žena za Českou republiku a zároveň nejmladší aplikant vůbec, takže jsem měla obrovskou radost, když mi přišel přijímací dopis.
Čeho konkrétně se týkal Váš výzkumný projekt?
Tématem mého projektu bylo „The role of cyber civic activism in countering hybrid warfare in virtual spaces“. Měla jsem za úkol rok cestovat po Evropě a sbírat rozhovory, z nichž bych pomocí komparativní analýzy vyvodila policy paper o kybernetických elfech. V době, kdy jsem si podávala project proposal, tedy koncem roku 2019, jsem věděla o existenci Elfů v Česku, na Slovensku a v Pobaltí. V rámci příprav výzkumu jsem tedy počítala s těmito pěti zeměmi. Text už byl nalitý a brzy měl být vydaný a já musela upravit všechna čísla, protože za ten rok a půl už to najednou nebylo pět zemí, ale 13. A místo tisíce členů jich bylo přes pět tisíc (odhaduji, že v současnosti jich bude ještě více). Bylo tedy zajímavé tento vývoj sledovat, ale zároveň to výzkum zkomplikovalo.
Nejnáročnější na celém výzkumu ale bylo, jak anekdoticky říkám, první pravidlo Elfů: Elfové neexistují – parafrázují Fight club. Je tedy složité psát výzkumný paper o hnutí, jehož primárním cílem je udržet veškeré svoje aktivity v utajení. Navíc se bavíme o začátku roku 2020, takže ve chvíli, kdy jsem dostala grant, začala epidemie koronaviru. Odevzdání práce jsem odkládala a výsledek prezentovala až letos v únoru. Kdybych na začátku projektu věděla, co vím teď, celou práci bych koncipovala jinak. Byla to strašně detektivní práce, byl problém si získat důvěru, rozšířit network českých elfů a získat kontakty i na Slovensko a do Pobaltí.
Ve finále se mi ale povedlo udělat interview s nižšími desítkami Elfů. To vše virtuálně, protože bylo omezené cestování. Naživo si lidé řeknou mnohem víc, ale když se jednalo o online rozhovor, lidé se mnou často o věcech nechtěli mluvit, protože se báli o svou bezpečnost. Byla to opravdu výzva. Můj novinářský background mi pomohl a byla jsem za ty zkušenosti vděčná, protože šlo o jedny z nejtěžších rozhovorů, jaké jsem kdy dělala. Čelila jsem nedůvěře, někdy i paranoie. Tito lidé velkou část svých životů bojují proti informačním operacím, trollům, žijí vedle Ruska, a tak vědí, že kdyby se prozradila jejich identita, hrozila by jim výpověď ze zaměstnání a spousta dalších komplikací. Naštěstí ale sami cítili důležitost tohoto výzkumu, takže když jsem jim slíbila možnost zkontrolovat si svoji výpověď před publikací, dalo se to. Stejně mi ale často z 20 otázek zodpověděli třeba tři a pak řekli, že mám smůlu.
Když jsem z rozhovorů napsala první část práce, zjistila jsem, že šlo o tu snadnější část, protože to následně šlo jak přes Elfy, tak přes editory GMF, a obě strany měly velmi rozdílnou představu o tom, co by v textu mělo být a co ne. Nakonec se to ale povedlo, výsledek má zhruba 20 stran, protože jsme chtěli, aby to bylo jasné a stravitelné. A myslím si, že v kontextu všech výzev, které jsme museli cestou překonávat, a co všechno se muselo předělávat, to dopadlo dobře.
Ve své prezentaci na IS2 2022 jste zmiňovala tajný sjezd Elfů – jak se Vám podařilo na takovou akci dostat?
Bylo to právě díky vztahům, které jsem postupně navázala. Z nějakého důvodu si mě oblíbil zakladatel celého hnutí, který si říká Hawk, protože jeho příjmení znamená v litevštině dravého ptáka. To mi hodně pomohlo v začátcích výzkumu při budování důvěry s baltskými Elfy. A také díky tomu spolupráce fungovala. Já jsem netlačila na pilu a oni mě nechali být tím prvním, kdo mohl světu přinést informaci, že se vůbec něco takového děje.
Mohla byste čtenářům, kteří o Elfech dnes možná slyší poprvé, přece jen přiblížit, jak přesně operují?
Krása kybernetických elfů je v tom, že neexistuje univerzální obrázek toho, jak elf vypadá. Jsou tam starší dámy v důchodu, které jsou velmi technicky zdatné a bystré, takže bez problémůdu, které jsou velmi technicky zdatné a bystré, takže bez problémůs počítačem zacházejí a věnují tomu opravdu hodněčasu. Jsou mezi nimi studenti, kteří chtějí nabrat zkušenostia být toho součástí, high level manažeři, kteří pomáhají nastavitstrategické cíle, ale maximálně hodinu dvě týdně, i toje však neskutečně cenné. Zajímavou skupinou jsou třebamaminky na mateřské. Takže je tam opravdu celá řada lidí.V mnoha případech sledujeme, že je velký přesah mezi NGOkomunitou a Elfy, takže můžete najednou svou znalost z NGOpráce předat Elfům a naopak. Stírá se díky tomu trochu rozdílmezi tím, co člověk dělá v rámci své práce a co jako Elf.
V obecném povědomí jsou tzv. ruské trollí farmy, kterése zaměřují na šíření ruské propagandy a dezinformacícílené na občany západních zemí. Víte o podobnémekvivalentu západních mocností, případně proč takovétrollí farmy západní státy také neprovozují?
Tady je potřeba zmínit nějakou alespoň velmi obecnou a vágní definici dezinformací, a sice že samozřejmě jde o nepravdivou,falešnou, zavádějící až lživou informaci, ale zároveň to musí míti politický účel, musí být součástí širší dlouhodobé strategie, kampaně. V tomto kontextu tedy nelze za dezinformace považovat spoustu lží, klepů a drbů, které jsou sice taky špatné, alenení to ani zlomkem tak nebezpečné jako dlouhodobé strategicképolitické působení. Ty opravdové dezinformace, o kterýchse tady bavíme, způsobují podrývání důvěry lidí, pozvolné vymývánímozků, vzbuzování strachu a nejistoty. A tyto nástroje, jakje nám zatím známo, využívá Rusko. Nechci tady dávat hodinudějepisu, protože řada čtenářů zná komunistické období dalekolépe než já, ale pojďme si zmínit Maskirovku, kompromatya další nástroje využívané ruskými tajnými službami už od pádu carského režimu. Je to tedy již tradiční nástroj. Teď to částečněpřebírá Čína, pokouší se o to další autoritářské, autokratické režimy, ale trollí farmy jako takové známe primárně z Ruska.
A proč to tedy nevyužívá Západ? Řekla bych, že v kontextu Evropy a dalších zemí jsme přijali po pádu komunismu západní hodnoty, prozápadní orientaci, najednou jsme hodnotově na stejné rovině se Západem, a tedy se s námi nemusí manipulovat, abynás strhli na svou stranu, protože už jsme spojenci. Pojí nás hodnoty, historie, členství v mezinárodních organizacích… A pročtyto nástroje nepoužívá Západ proti Číně nebo Rusku? Protože čínský a ruský svobodný internet a veřejná diskuze jsou už natolik potlačené, že si vlastně neumím představit, jaký by to mělo efekt. Je to široké téma, na které by se dala napsat řada prací, ale zkrátka tyto metody do „toolkitu“ západních zemí nepatří.
Když celou vaši otázku posunu a zeptám se, proč stejnénástroje jako trollové nepoužívají i Elfové, proč nepoužívají roboty, nesbírají peníze k placení dobrovolníků apod., tak jeto proto, že věří, že s ohněm nelze bojovat ohněm. Ten boj, který tu probíhá, ta studená, informační, hybridní válka, jakkoliji chcete nazvat, je soubojem dvou narativů – silně se toukazuje na válce na Ukrajině – narativ Ruska na jedné, proti narativu Ukrajiny na straně druhé. Na jedné straně temná, bezohledná síla zneužívající peníze, technologie, podrývá důvěru lidí navzájem. A na druhé straně je osamělý hlas pravdy, lidé, kteří to dělají zadarmo, z vlastního přesvědčení, kteřívědí, že musejí být chytřejší a vynalézavější, protože proti nim stojí přesila. A já věřím, že temné placené bezohledné trollí farmy nemůžou vyhrát proti úsilí hnutí, které zastává pravdu a hodnoty, které tady tak rychle vyrostlo a je dnes už největší svého druhu.
Pravdou je, že dezinformace na nás mají takový vliv, jaký jim sami dovolíme. A dovolím si říct, že my tady mluvíme o dezinformacích jako o celospolečenském problému, což do velmi vysoké míry je, obzvlášť v kontextu války na Ukrajině. Když se ale podíváme na dlouhodobé a celospolečenské působení dezinformací, tak neudělejme tu chybu, kterou dělá celá řada akademiků a expertů – dezinformace nejsou alfou a omegou všech problémů, kterými tato společnost trpí. V mnoha případech jsou to zástupné důvody, něco, kolem čeho se tzv. globalization losers mohou srotit a co jim dává vizi a hlas. A často jsou na působení dezinformací nejnáchylnější nejslabší lidí, na které jsme my – troufnu si označit globalization winners – zapomněli. Ať už jsou to staří osamělí lidé, lidé v exekuci, lidé, kteří přišli o práci a procházejí existenční krizí… A ti v dezinformacích nacházejí viníka za svou situaci, je to pro ně způsob, jak se ještě více vymezit vůči ostatním. Jenže my máme za tyto lidi zodpovědnost. Říct „pojďme si dát pár grantů a zorganizovat pár vzdělávacích programů“ a tento celospolečenský problém zmizí – tak to nefunguje. Řešme, zkoumejme a bojujme proti dezinformacím, protože jsou velikým problémem. Ale stejně tak se dívejme po příčinách a buďme vůči sobě empatičtí, nebojme se spolu mluvit. Je snadné říct „aha, ty věříš v chemtrails, s tebou se nemá cenu bavit“ – to je jen další prohlubování společenských příkopů.
Po vypuknutí konfliktu na Ukrajině se některé weby a dezinformační platformy poměrně rychle a přímočaře zakázaly. Proč nebylo podle Vás možné tyto kroky podniknout již dávno, např. právě po zmíněné anexi Krymu v roce 2014?
Nejednalo se o definitivní vypnutí, protože se fungování těchto webů v dubnu obnovilo. Azásadní je, že to nebylo na přímý příkaz vlády, protože vláda v demokratickém státě nemůže nezávislým institucím nařizovat, co mají a nemají dělat, ale došlo k pozastavení na základě neformální dohody. Činnost byla pozastavena u pěti největších dezinformačních webů, kde není prostor pro pochybnosti. Čtyři z nich již opět fungují (pátý ne ztechnických, nikoli politických důvodů). Nešlo tedy o vládní cenzuru.
Já osobně s rozhodnutím nemám problém, protože jak říkám, nešlo o vypnutí, zakázání nebo cenzurování, ale o pozastavení činnosti za zcela bezprecedentních podmínek. Nevěděli jsme, kde se Rusko zastaví, jódové tablety byly dlouho vyprodané, lidé byli ve stresu a pod tlakem. V takovém okamžiku dle mého vlastního vědomí a svědomí zastavit weby, které prokazatelně rozsévají ruskou propagandu vedoucí ke schvalování a omlouvání války, je přijatelné. Nejsem ale v žádné oficiální pozici, aby na mém soukromém názoru záleželo.
A ještě je možná dobré říct, že když jsem se následně bavila s bezpečnostní komunitou, kde by se dalo očekávat, že budou jásat a bouchat šampaňské, tak naopak. Je to ale trochu jinak. Na internetu je možné volně zakládat nové weby. Pokud dnes zakážete dezinformační web ABC, tak do týdne vznikne DEF. Pro ně je tedy náročnější monitorovat celou scénu a zjišťovat, kde co vzniká, než sledovat to, co již funguje. Jak se říká, je pro ně lepší ďábel, kterého znají, než dynamická a nepřehledná scéna. Říká se, že to určitě bylo na lobby neziskovek – určitě ne, v lepším případě je jim to jedno, v horším jim to ještě nabouralo probíhající výzkumy.
Kde vidíte hranice šíření dezinformací a svobody slova, na které se mnoho dezinformačních webů po jejich zakázání v rámci konfliktu na Ukrajině odvolávalo?
Odpověď tu za mě má dvě roviny. Tou první je, že není na mně, abych tu hranici určila. Je to na každé svobodné a demokratické společnosti, aby si na základě veřejné politické a civilní debaty nastavila vlastní hranice, ať už jde o otázku náboženství, zbrojení, mateřské dovolené, čehokoli. Stejně tak je to s dezinformacemi, vždy by výsledek měl vzejít z demokratické společenské debaty.
Druhá rovina by šla vyjádřit anglicismem „freedom of speech is not freedom of reach“. Ano, ústavou máme garantované právo chodit a říkat např. „podívejte, mám alobalovou čepici a je to super“, ale nemůžeme automaticky předpokládat, že privátní společnosti, jako jsou Facebook, Twitter, média a další, nám dají prostor tento názor vyjadřovat na své platformě. Když to vyženu do extrému, kdyby mně na můj dům někdo napsal „noste alobalové čepičky“, taky to je přes čáru. Takže opět, freedom of speech is not freedom of reach. Stejně tak si myslím, že je privátní prostor v komentářích pod články a příspěvky, a platformy by si měly nastavit pravidla a hlídat si to.
A ani v Česku není právo na svobodu projevu a na informace neomezené – nemůžeme hailovat, popírat genocidu, vyvolávat poplašné informace, vybízet k násilí, rasismu… V okamžiku, kdy tu tedy bude celospolečenský konsensus, že koncentrované, cílené dezinformace, které mohou vést k ohrožení na životech, násilí vůči menšinám apod., jsou natolik velkým problémem, aby vůči nim přijal stát určitá omezení, může se to dostat na podobnou rovinu jako výše zmíněné příklady výjimek. Zákony jsou živé, společnost je živá, je to tedy na nás.
Co se tradičních médií a zaběhnutých internetových portálů týče, vnímáte nějaký posun v novinářských standardech objektivity a etiky za poslední dvě dekády? A jak moc jsou tato média náchylná na tendence známé ze sociálních sítí, kdy je z finančních důvodů atraktivnější přilákat čtenáře na senzacechtivý titulek, než tyto standardy objektivity dodržovat?
Pořád si myslím, že je celá řada médií, která jsou ozdobou novinářského řemesla a tyto standardy drží. Je zde celá řada lidí, kteří jsou sečtělí, brilantní a schopní a mohli by okamžitě odejít dělat práce, které jsou prominentnější, lépe placené a v hezčích kancelářích, ale oni stále cítí svoje poslání. A těmto lidem patří obrovský respekt.
Co se hodně změnilo, je tlak na komercionalizaci a bulvarizaci médií. Média, až na ta státní, jsou stále firmou, která by měla v ideálním případě generovat zisk, v horším nebýt ztrátová. Bohužel dnes již většina médií ztrátová je, a jedná se spíše o ozdobu v portfoliu vlastníka. Tím vzniká tlak na novináře mít lepší titulky, šokující odhalení, násilnější fotky…, protože pak jsou alespoň konkurenceschopní. Vznikají pak slávychtivé titulky slibující bohatý obsah, ale texty pod nimi tomu neodpovídají. Důležitým kritériem při volbě článku je, aby to bylo čtenářsky zajímavé a přinášelo zisk, takže se často píšou reportáže na styl koťátek na konci zpravodajských relací místo něčeho serióznějšího. Ale fandím novinám, aby ten tlak ustály, protože poptávka po kvalitních zprávách stále je.
Druhou velkou změnou, která s tou první částečně souvisí, je zvyšování podílu placeného obsahu, především na zpravodajských webech. Vnímám tento trend jako správný, kvalitní články profesionálních novinářů stojí práci a úsilí, neměly by proto být zadarmo. Na druhou stranu se tím v některých ohledech zvyšuje atraktivita dezinformačních webů, které mají svůj obsah všem dostupný.
V rámci expertízy na kybernetické konflikty, jaký je Váš názor na fenomén hackback?
Myslím si, že nikdy nic není černé a bílé a jakákoli technologie není dobrá nebo špatná, ale záleží, jak my ji použijeme. A tak nechci říkat, jestli hackback nikdy, nebo naopak vždycky. Sleduji např. kybernetické operace v kontextu Ukrajiny, kde jde o lidské životy, ruská strana to vyprovokovala a útočí i na civilisty – pojďme si tedy říct, že v tomto případě je použití hackbacku za mě přijatelné. Na straně Ukrajiny stojí řada dobrovolníků z celého světa, nejznámější je hnutí Anonymous, Ukrajinská IT armáda, ale je i mnoho dalších. Ukrajinské ministerstvo bylo snad první na světě, které veřejně oznámilo „programátoři z celého světa, spojte se a pojďte nám pomáhat“ a zveřejňují preferované targety, existují Telegrafové kanály, kde se to řeší…
Na druhou stranu je ale důležité zdůraznit, že se jedná o nelegální činnost. Není na to samozřejmě jednoduchá a jasná odpověď. A ve finále je to na vědomí a svědomí toho daného člověka, jestli se rozhodne to použít, nebo ne. Válka na Ukrajině ale možná spadá právě do jedné ztěch výjimečných situací, kdy i bezpečností složky a tajné služby mají tendenci přivírat oči. Koneckonců, kolik jste viděli v novinách zpráv o zatčení Američanů za hackování Ruska?
Překvapil Vás v něčem konflikt na Ukrajině z hlediska dezinformací či kybernetických aspektů?
Ta válka je zlomová v mnoha ohledech – unprecedentní zapojení nestátních aktérů, informační a kybernetické operace. Na ruské straně hrají roli různí žoldáci a zločinci, na straně druhé hacktivisté, trollové, roboti a elfové. Podíl nestátních aktérů je tedy ojedinělý.
A zajímavé je také to, že jsme očekávali daleko technologicky vyspělejší útoky. Většina útoků ze strany Ruska je ale brute force attack, primitivní – DDoS, defacement – dva největší a nejčastější typy útoků. Samozřejmě to simplifikuji, nějaké sofistikované útoky proběhly, ale nic zásadního ve smyslu, že by spadla ukrajinská infrastruktura – ona je vybombardovaná, ale v určitém režimu stále funguje. Rusko tedy používá hlavně primitivní útoky. A otázkou je proč – někdo říká, že si Rusko vyhodnotilo, že shodit bombu na továrnu je výhodnější, jiní zase, že jsou ruské kybernetické síly zaneprázdněny obranou a nemají kapacitu na tento typ útoku nebo že ukrajinská kybernetická infrastruktura je dobře segmentovaná a chráněná, takže tyto útoky neprošly. Za mě je to nejspíše kombinace výše uvedeného, sofistikované kybernetické útoky v masivním rozsahu, jakého jsme se dříve obávali, jsme zatím nezaznamenali.
Co byste vzkázala čtenářům DSM?
Nejlepší způsob boje proti dezinformacím, trollům a informačním operacím, které nás jako společnost chtějí rozdělit, začíná u každého z nás, na osobní zodpovědnosti. Ve finále jsme my to, co tvoří sociální sítě a formuje budoucnost internetu, a je na nás, abychom přemýšleli prakticky nad tím, co sdílíme, co čteme, abychom respektovali netiketu, hledali informace z ověřených zdrojů… A to je to, co vytvoří z kybernetického prostoru příjemnější prostředí.
Děkujeme za rozhovor.
Za DSM se ptala Daniela Seigová