Nařízení EU o digitálních službách: možné právní nebezpečí, část III

V poslední části příspěvku se zaměříme na strážce duševní pohody a potenciální střety moderování obsahu na platformách online s právní ochranou svobody myšlení a svobody projevu. Autorem navrhované řešení se týká použití právní smyšlenky spotřebitele běžných pocitů (emocí) a běžné emoční inteligence. Rozumně třeba brát v úvahu jistou míru běžné nepohody, které bývá součástí života každého z nás. V poslední části textu se zastavíme u hrozby možného právně hodnotového střetu mezi dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, patřícího k Radě Evropy, a mezi jinou mezinárodní organizací, jíž je Evropská unie. Nemluvě o mezinárodněpráním požadavku ctění národní (státní) identity členských států EU.

                         DSA               nařízení o digitálních službách                 platformy online               svoboda projevu                   řízení rizik                     tělesná a duševní pohoda                    omezení svobody projevu

Strážci duševní pohody občanů EU a států EHP

Poskytovatelům velmi velkých platforem online nebo velmi velkých internetových vyhledávačů se tak od EU ex lege dostalo právního postavení „strážců duševní pohody“ občanů EU a zemí EHP. Vedle postavení „strážců morálky“ a ochránců některých jiných veřejných blah včetně pohody tělesné.¹ Ačkoli se v jejich případě jedná o soukromé nadnárodní obchodní korporace sledující zisk a soukromý zájem investorů. Svou vlastní podnikatelskou činností ve svém soukromém zájmu tak mají tyto obchodní společnosti přispívat dosahování obecného blaha duševní pohody bez mála půl miliardy svobodných občanů. Ideálně vzato by takové právně-politické pojetí mohlo být ctnostné a lidumilné. I tak by ale určujícím hlediskem musel být vnitřní klid a míruplnost ducha (lidského nitra). Svit jeho spojení s vyššími hodnotami sub specie aeternitatis, a to přinejmenším z důvodu patřičné obezřetnosti týkající se materialisticky nezužované podstaty člověka. K „nápravě světa“ ale nestačí nařízení orgánů veřejné moci, jsme-li sami vnitřně rozerváni, myšlenkově rozkolísáni, plni i zlých myšlenek tlačících se ven a jiných slabostí. „Nápravu světa“ nelze vést bez láskyplnosti, trpělivosti, snášenlivosti a bez povyšování nad jinými lidmi. Nikoli tedy „bojem s lidmi“ ze strany Evropské unie, byť by sledovala jakkoli ideální cíl.²

Dotčení poskytovatelé hostingových služeb musí zřídit „útvar zajišťování souladu“ s nařízením o digitálních službách (čl. 41). Vedoucí tohoto útvaru může vyjadřovat „znepokojení“ a varovat řídící orgán poskytovatele služby v případě možného dopadu nesouladu s nařízením. Osoby pověřené zajišťováním souladu s nařízením spolupracují s koordinátorem digitálních služeb v zemích usazení a s Evropskou komisí. To je nutno vyložit jako právní povinnost spolupráce s orgány veřejné moci, které ovšem sledují své (i proměnlivé) politické zájmy. Může tak dojít k nedovolenému zásahu orgánů veřejné moci do svobody projevu a svobody myšlení?

Systémové nebezpečí však spočívá v tom, že se stále jedná o soukromé podnikání a obchodní modely za účelem zisku na trhu služeb, které přináší své. Nikoli prvotně o službu společensky užitečnému účelu „klidu a míru“ (pohody) mezi lidmi, jako by tomu bylo již pojmově, resp. institucionálně, například u nadací či ústavů.

Narušit „duševní pohodu“, rozhodit emoce, občanů EU a států EHP lze i příspěvkem skutkově pravdivým či názorově dokonce moudrým. Leč bourajícím mentálním klišé, rušícím „poklidnou“ novinářskou manipulaci veřejným míněním některými hromadnými sdělovacími prostředky nebo narušujícím státní či jinou politickou propagandu apod. či dokonce ohrožujícím určitý dobový státní zájem v čase míru, který může být po volbách úplně jiný.

Právní ochrana svobody myšlení a svobody projevu³

Necháme-li stranou stížnostní (reklamační) postup, mimosoudní řešení sporů s právně nezávazným výsledkem, jakož i veřejnou správu budoucích státních koordinátorů digitálních služeb (zřejmě Českého telekomunikačního úřadu⁴ ), „účinnou a rychlou“ ochranu soukromých práv budou u nás poskytovat v prvním stupni okresní soudy v civilních sporných řízeních o práva z vadných plnění, včetně posouzení platnosti obchodních podmínek. Půjde zejména o běžné spotřebitelské spory podle občanského zákoníku tak, jako je tomu dosud.

Právně-politickou otázkou proto zůstává, zda a nakolik je vhodné, aby někdy i zcela zásadní otázky svobody projevu (a potažmo i svobody myšlení) v sítích elektronických komunikací, prosté zasahování EU nebo státu, nepřímo řešily civilní soudy v běžné spotřebitelské agendě. Vedle právních případů vadně opravených bot. Občanský zákoník chrání slabší stranu a zároveň klade zvýšené požadavky na odbornou péči poskytovatele služeb, který má postavení odborníka. Nicméně v některých, zřejmě ve všech zásadních až globálně klíčových, právních případech se nemusí jednat o běžná „zákaznická nedorozumění“ s vadnou skříní nebo špatně opravenou pračkou, nýbrž o podstatné záležitosti i politického a politicko-ideologického (a ústavního) významu včetně různých „kulturních bojů“ proti svobodným lidem jiných životních názorů včetně světonázorů nebo jiných i obecně sdílených a generačně předávaných zkušeností a z nich pramenících postojů k dobově proměnlivé politice.⁵

Obchodní podmínky, zvané někdy „zásadami komunity“, zdaleka nezohledňují jen specifika určitých společenství (komunit), například sousedských, rybářských, náboženských, cizineckých, stranicko-politických, fanouškovských, cestovatelských a jinak zájmových či vymezených. Velmi velké platformy online vystihují až „globální komunitu lidstva“, kterou pro její všeobecnost nelze vymezit znaky, které by byly příznačné pro specifickou komunitu. O žádném „společenství“ (komunitě) tu zpravidla ani nelze hovořit, pakliže je „velmi velká platforma online“ podstatným způsobem nabízena a běžně používána jako veřejná platforma všeobecného vyjadřování názorů kohokoli z řad veřejnosti na cokoli. Stejně jako i k přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice států. Podobně to platí pro „velmi velké internetové vyhledávače“ sloužící svobodnému vyhledávání idejí a informací, opět bez ohledu na hranice států.

Nejsem si jist, zda tím vším český stát neklade příliš velké „právní sousto“ na civilní soudce v soukromoprávních sporech o „pouhá“ práva z vadných plnění závazků. Zároveň na ně stát de facto přenáší do značné míry i politickou odpovědnost za svobodu myšlení a projevů bez zasahování EU, zejména Evropské komise, anebo státu. Civilní soudce českého okresního soudu v soukromoprávním sporu o právo z vadného plnění smluvního závazku nicméně bude muset, pokud by se jednalo o žalobcem naříkaný postup poskytovatele služeb, „patřičně přihlédnout“ k základním právům a svobodám, jak jsou zakotvena v Listině základních práv Evropské unie (viz čl. 14 odst. 4 cit. nař.). Tato Listina má stejnou právní sílu jako Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie (viz čl. 6 odst. 1 prvně citované mezinárodní smlouvy).

Civilní soudce ve spotřebitelském či jiném zákaznickém sporu bude muset také použít právní hledisko lidské emocionality, co se týče závažně nepříznivého dopadu určitého textu či fotografie apod. na platformě online na duševní pohodu lidí. Zjevně by musel použít právní smyšlenku spotřebitele běžných (průměrných) pocitů (emocí) a běžné emoční inteligence, a to z hlediska běžného vnímání duševní (a tělesné) pohody. Rozumně by soudce měl brát v potaz, že jistá míra nepohody bývá běžnou součástí běžného života, a to i života ve společenství dalších osob, přičemž lze po každém člověku spravedlivě požadovat, aby tuto míru běžně snášel. Ovšem za jedinečných okolností konkrétního právního případu. Hranicí „běžného snášení“ zřejmě bude, zda určité jednání má povahu deliktu ze zákona (aniž by se o něj ale muselo jednat). Běžným (normálním) spotřebitelem zde nebude člověk trpící některou diagnostikovatelnou duševní poruchou nebo poruchou chování, kupříkladu afektivní poruchou (poruchou nálady),6 jež je zvláštní vlastností, ale ani člověk podivín, který z hlediska svých osobnostních rysů překračuje pásmo běžné statistické normality populace svého věku, pohlaví a kultury, což rovněž znamená zvláštní vlastnost.⁷ Všeobecné právní pravidlo chování na internetu se nemůže odvíjet od abnormalit (zvláštních vlastností v právním smyslu). Nehledě k tomu, že abnormality mohly podle své povahy vzniknout i vlastním zaviněním nebo odmítáním léčby či jiné pomoci. Podobně to platí například v případech televizního vysílání, promítání filmů, vydávání knih apod. Vše musíme nakonec právně poměřit přiměřeností na věcném základě prokázaných skutkových okolností, a to vzhledem ke kolidující ústavně zaručené svobodě projevu včetně zohlednění ustálené rozhodovací praxe (konstantní judikatury), popř. i právní doktríny.

Dlužno říci, že pro některé politiky by mohl být takový stav docela pohodlný. Dokonce může u nich vést k pocitu duševní pohody politické. Nechť politické (a ústavní) břímě za ně nese civilní soudce … Hlavně, že jsme nepřipustili cenzuru. Vystačíme si s obchodními podmínkami poskytovatelů služeb a s „důvěryhodnými oznamovateli“ (čl. 22 cit. nař.).

Pro budoucí českou zákonodárnou úpravu by mohl být podnětný německý zákon o zlepšení vymahatelnosti práva v sociálních sítích (NetzDG) ze dne 1. září 2017, v pozdějším znění.⁸ Nicméně lze přijít i s vlastním zákonodárně-politickým řešením při využití znalostí cizozemského práva a jeho tamějšího naplňování. Stále přichází v úvahu právně-politický podnět ke zřízení, pracovně řečeno, internetového arbitra, podobně jako již máme léta u nás legálně zavedeného finančního arbitra.⁹ Evropská unie ponechává účinnou a rychlou ochranu práv uživatelů služeb na zákonodárstvích členských států.

Nemusí nutně jít jen o úpravu soudní ochrany. V úvahu přichází i tribunál soudního typu, jímž je v jiné oblasti již zmíněný finanční arbitr. Podstatné ale je, aby bylo uzákoněno zvláštní řízení v těchto věcech. Dospět k pravomocnému soudnímu rozsudku po několika letech procesu v podstatě ztrácí význam. V tomto směru máme nedobré zkušenosti právě se soudním projednáváním pravomocných nálezů finančního arbitra podle části páté občanského soudního řádu. Právním problémem není samotné podřazení procesu pod část pátou občanského soudního řádu, ale absence zvláštního, rozuměno zjednodušeného a rychlého, řízení. „Ďábel se skrývá v detailu“, často procesním.

Závěr aneb právně hodnotový střet mezi Evropským soudem pro lidská práva a EU?

Vyloučit nelze, že by se nadměrně přísné či vybočující obchodní podmínky některého poskytovatele například hostingových služeb již dnes mohly protivit judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jenž je orgánem mimo EU, nebo konstantní judikatuře ústavních či jiných soudů členských států EU a EHP; a tedy i ústavní ochraně svobody projevu. Podobně to lze uvážit o budoucích pokynech či o jiných „zásazích“ Evropské komise, předpokládaných citovaným nařízením.

Schematicky řečeno, na jedné straně platí právně hodnotový postup v pochybnostech ve prospěch svobody (in dubio pro libertate), ovšem spojené s vyvažující odpovědností a povinností, na druhé zase ochrana obecných blah, která bývá někdy, nikoli však nezbytně, prakticky spojena s politikou sociálního inženýrství. Vyloučit fakticky nelze ani možné sledování ochrany osobních pocitů vlastní moci nad lidmi a pocitů nerušené politické pohody bez zvláštního osobního vytížení a zejména bez vytrhování z „klidu na práci“ či z oddechu. Komunisté věřili v socialismus jako blaho všeho lidstva. Kázali tak v československé ústavě z roku 1960. Věřit lze v jakoukoli „pohodu“ a právně instrumentálně k ní příkaznicky vést všechno občanstvo.

Zdá se, že to může být právě osobní pocit duševní pohody politické u některých politiků, který léta brání zákonodárně- -politické akceschopnosti českého státu v některých veřejných záležitostech.

Závěrem si připomeňme, že výkon práva na svobodu projevu podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (sděl. č. 209/1992 Sb.), spravované Radou Evropy, tj. mimo EU, zahrnuje i povinnost a odpovědnost v nezbytném zájmu taxativně vyjmenovaných veřejných blah;¹⁰ viz čl. 10 odst. 2. Podobně o „zvláštní povinnosti a odpovědnosti“ při výkonu svobody projevu pojednává pozdější a zároveň univerzální Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhl. č. 120/1976 Sb.;¹¹ viz čl. 19 odst. 3 písm. a) a b). Někdy však sami zapomínáme na „povinnost a odpovědnost“ při sobeckém uplatňování vlastní svobody. „Povinnost a odpovědnost“ zde znamená ohleduplnost. Nikoli sobecnou bezohlednost.

Nicméně „tělesná a duševní pohoda osob“ nepatří mezi veřejná blaha omezující svobodu projevu či jinak se jí legálně dovoleně dotýkající, a to podle jakékoli mezinárodní smlouvy. Přinejmenším je pochybné, z jakého důvodu by zrovna takové omezení mělo být skutečně „nezbytné v demokratické společnosti“. Zrovna „demokratická“ společnost se totiž vyznačuje názorovou pluralitou, která je pro ni pojmově příznačná, byť odlišné mínění může zneklidňovat, a tak rušit individuální, skupinovou či všeobecnou duševní pohodu (blaho). Ta ovšem může být navozena i zlem v podobě manipulativní politické reklamy, a tudíž být povrchní, zavádějící nebo pravdě se dokonce protivící.

Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění plenárního rozsudku z roku 1976 ve známém případu Handyside v. Spojené království uvedl často citovanou právní větu, že ujednání o svobodě projevu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je použitelné nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo jsou považovány za neškodné či za neutrální záležitost, ale také na ty, které raní, šokují nebo rozrušují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva. Takové jsou podle soudu požadavky plurality, snášenlivosti a svobodomyslnosti, bez nichž není žádná demokratická společnost.¹²

Doplňme, že přestupky proti občanskému soužití spočívající v ublížení na cti zesměšněním nebo hrubým uražením oběti jiným způsobem a podobné protiprávní činy zůstávají nedotčeny.¹³ Občanské soužití má být prosto hrubých jednání. Tím je vymezena právní (a morální) hranice státního zásahu do uplatnění svobody projevu z hlediska zákona a zároveň obyčejné lidské slušnosti (morálky).

Dodejme též, že orgány veřejné moci musí politicky (a právně) snést i projevy politického nepřátelství ve svobodné soutěži politických sil (nikoli však například právně deliktní činy z nenávisti), i kdyby se mělo jednat o pobuřování proti nim.¹⁴ Například při pokojném výkonu petičního nebo shromažďovacího práva. Takovým projevům lze předcházet a čelit politicky právě ve svobodné soutěži politických sil včetně vhodné komunikace s veřejností, nasloucháním jiným a sociálním cítěním. S ohledem na lidskou různorodost a různě vyvinuté lidské osobnosti nelze uměle, tedy ani právním předpisem, vynucovat „jednotu“ občanů.¹⁵ Lze však přesvědčovat občany zejména vlastním dobrým příkladem správy veřejných záležitostí a pokud možno i mravními kvalitami.

Ohleduplné meze kolidujícího uplatňování svobody projevu jsou právně jasně dávno vymezeny a panuje na nich zásadní shoda mezi většinou států. Například veřejné hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob je u nás přečinem.¹⁶

Evropský parlament a Rada Evropské unie svým nařízením o digitálních službách z roku 2022 v naznačeném směru ochrany „tělesné a duševní pohody osob“ zjevně vybočily z mezinárodního lidskoprávního rámce, ač Evropská unie patří mezi 47 Vysokých smluvních stran uváděné evropské úmluvy, spravované Radou Evropy.¹⁷ Nedovolený zásah orgánů veřejné moci by spočíval v samotném přijetí části citovaného nařízení EU.

Dlužno však podotknout, že základní práva, která jsou zaručena evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která „vyplývají z ústavních tradic společných členským státům“ EU, tvoří obecné zásady práva Evropské unie; viz čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se proto o hodnotové základy nejen Rady Evropy, ale též Evropské unie. Již proto nelze právně odmyslet od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz výše) i tam, kde se jedná o použití a výklad nařízení EU o digitálních službách či jiného práva EU.

Právně-politickou otázkou však zůstává, proč musíme výkladově, tedy i právně argumentačně, odborně metodicky překonávat možná nebezpečí pro základní práva, která pramení z nařízení EU o digitálních službách, jestliže se jich bylo možno vystříhat již předem. Téměř půl miliarda lidí tak od počátku právního případu zůstává v potenciálně nedostatečném právním bezpečí včetně vystavení rizikům složitých, dlouhých a zpravidla nikoli levných právních procesů.

Na uvedeném mezinárodněprávním závěru nic nemění, že Listina základních práv Evropské unie, (Úř. věst., 2012/C 326/02), stanoví – na rozdíl od mezinárodního práva a české Listiny základních práv a svobod – jen proporční omezení výkonu svobody projevu, aniž by taxativně vyjmenovávala dovolené důvody; viz čl. 52 odst. 1.

Další právní pochybnosti panují o tom, zda částí citovaného nařízení Evropský parlament a Rada Evropské unie vybočily z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou unii svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie. Vybočení by bylo dovoleno jen novou mezinárodní smlouvou, sjednanou mezi členskými státy EU a přinejmenším nepřímo revidující Smlouvu o fungování Evropské unie. Nikoli „pouhým“ nařízením orgánů EU v mezích stávající Smlouvy o fungování Evropské unie, popř. v mezích jiné dosavadní mezinárodní smlouvy.

Evropský parlament a Rada Evropské unie jsou ovládány nejen vlastním právem, ale i právem mezinárodním. Nestojí nijak a v ničem výše.

Legalita nařízení o digitálních službách byla potenciálně přezkoumatelná Soudním dvorem Evropské unie podle čl. 263 Smlouvy o fungování Evropské unie. Žalobní legitimaci měl mj. každý členský stát, ale jen do dvou měsíců ode dne vyhlášení nařízení v Úředním věstníku, ke kterému došlo již 27. října 2022. Žalobu mohla v téže lhůtě podat, při splnění právních předpokladů, i každá fyzická nebo právnická osoba. Ta by ji sice mohla podle okolností podat i do dvou měsíců ode dne, kdy se o nařízení dověděla, ale vzhledem k jeho úřednímu zveřejnění, od kterého již dva měsíce uběhly, se nezdá, že by bylo možno okolnostně použít pozdější počátek lhůty.

Nyní proto zůstává právní možnost, aby Soudní dvůr EU rozhodl o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smlouvy o fungování Evropské unie nebo o platnosti a výkladu části dotčeného nařízení, a to v řízení podle čl. 267 cit. smlouvy, tzn. jen na návrh soudu členského státu. Taková předběžná otázka by však musela vyvstat v konkrétním řízení před soudem členského státu. Například v civilním sporu o práva z vadného plnění služby.

Nikoli na posledním místě třeba připomenout, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česko vázáno, jsou součástí právního řádu. Jestliže mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10 Ústavy). Žádná mezinárodní smlouva, natož právní akty z ní odvozené, jako jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie, však nemá podle české Ústavy přednost před českým ústavním zákonem, resp. před ústavním řádem („pořádkem“) obsahujícím českou Listinu základních práv a svobod.¹⁸ Česká Listina taxativně stanoví zákonné meze omezení svobody projevu úžeji, než nařízení EU o digitálních službách.¹⁹ Proto musí být dána přednost českému ústavnímu řádu. Nemluvě o střetu, co do důvodů omezení svobody projevu „bezbřehé“, Listiny základních práv Evropské unie s evropskou Úmluvou a ochraně lidských práv a základních svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Takovýto střet s mezinárodním právem z oboru lidských práv jen podporuje přednost českého ústavního řádu, který je v tomto ohledu mezinárodněprávně zásadně konformní.

Zákonodárně-politickým řešením do budoucna by mohlo být přijetí českého ústavního zákona měnícího nařízení EU o digitálních službách tak, že by je uvedl do souladu s českou Listinou základních práv a svobod (a potažmo i do souladu s oběma výše uvedenými mezinárodními smlouvami o lidských právech). Podobný ústavní postup lze zákonodárně-politicky uvážit i v některých jiných právních případech, resp. jej ústavněprávně zevšeobecnit, a to i s orientačním přihlédnutím k právnímu stavu uzákoněnému ve Spojeném království v době, kdy ještě bylo členem EU. Při věcně podloženém právním zkoumání zjistíme, že právní otázka nezní nutně „EU, ano, ne“, nýbrž nabízí i jiná právně schůdná řešení.

Závěr

Nařízení EU o digitálních službách s dosahem na téměř půl miliardy lidí v celém Evropském hospodářském prostoru přináší zásadní regulatorní zásahy orgánů veřejné moci. Na jedné straně se posiluje právní ochrana spotřebitelů a jiných zákazníků ukládacích služeb informační společnosti. V podstatě se jedná o reklamační postupy, které víceméně reagují na již dříve zavedený stav. Na druhé straně ale nařízení zavádí specifická ochranná opatření proti některým systémovým rizikům, jejichž opodstatněnost se jeví jako ústavně problematická. Jedná se například o systémové riziko závažného narušení duševní a tělesné pohody lidí v EU a Evropském hospodářském prostoru. Nařízení EU se tím částečně dostává do potenciálního rozporu s mezinárodním řádem lidských práv, zavedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva při Radě Evropy. Stejně tak i s českou Listinou základních práv a svobod. V příspěvku jsou naznačena některá právní východiska, jak nastávající stav řešit.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Poznámky pod čarou:

1. Srov. rozhovor s autorem tohoto textu na téma Nadnárodní korporace jako arbitr morálky. Mainstream 15. 8. 2022, zde: https://www.pickey.cz/p/a9441eb3f3d4624fd2f8f253d0fcdfc5, [cit. 27. 2. 2023].
2. Zrovna u nás máme všeobecně špatné zkušenosti s do jisté míry podobnými postupy z dob nesvobody v Československu v letech 1948 až 1989 a již 1938 až 1945, které se vyznačovaly nepřípustným „systémovým“ tlakem z hlediska sledování a ochrany toho, co veřejná moc považovala za hodnoty z hlediska svých zájmů.
3. Ke svobodě myšlení viz např. autorův příspěvek Svoboda myšlení a myšlenka v právním smyslu, epravo 16. 6. 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/ svoboda-mysleni-a-myslenka-v-pravnim-smyslu-114880.html, [cit. 27. 2. 2023].
4. Český telekomunikační úřad je totiž podle zákona o elektronických komunikacích státním regulátorem trhu elektronických komunikací a podle zákona o ochraně spotřebitele dále působí jako subjekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb. Lze proto zákonodárně-politicky důvodně předpokládat, že, kromě budoucího postavení státního koordinátora podle nařízení EU o digitálních službách, bude tento úřad v budoucnu též subjektem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů podle stejného nařízení.
5. Z hlediska reálií v USA srov. Frederick, K.: Boj proti totalitě velkých technologií: Jak na to. Security Guide 1. 7. 2022, 11. 7. 2022 a 25. 7. 2022, zde: https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-jak-na-to/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-2/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-3/, [cit. 27. 2. 2023].
6. Dg. F 30-39 podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), sděl. č. 495/2003 Sb., v pozdějším znění. Od ledna 2022 nabyla účinnosti 11. revize této statistické klasifikace. Platí však u ní dvouleté zaváděcí období.
7. Právní pojem „běžného (průměrného) člověka“ ovšem vychází z logické úvahy soudcovské, úřednické či jiné právní, a to za účelem vyloučení nebo omezení svévole. Aniž by byl tento právní pojem vázán na statistické údaje. Ty však lze brát z právního hlediska přiměřenosti za možný věcný (okolnostní) základ (realitu) právního posouzení v místě a čase.
8. Krátce informativně viz Hadaš, J:. Dezinformace a fake news pohledem právních předpisů ve Spolkové republice Německo, epravo 13. 5. 2019, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/ dezinformace-a-fake-news-pohledem-pravnich-predpisu-ve-spolkove-republicenemecko-109322.html, [cit. 27. 2. 2023].
9. Blíže viz autorův příspěvek Internetový arbitr, epravo 25. 2. 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/internetovy-arbitr-114326.html. Rozšířeně in: Černý, M. – Smejkal, V. – Telec, I. – Prchal, P.: Výzvy v právu duševního vlastnictví 2022. Olomouc: M. Černý 2022, s. 59 – 76, zde: http://www.michalcerny.net/ebx/OPD22PDV-FV.pdf, [cit. 27. 2. 2023].
10. Jedná se o v demokratické společnosti nezbytný zájem ochrany národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Pokud jde o omezení v nezbytné zájmu morálky, srov. též ratifikovanou a vyhlášenou Mezinárodní úmluvu o potlačování obchodu necudnými publikacemi a jich rozšiřování, vyhl. pod č. 96/1927 Sb. z. a n. Cit. úmluva vede signatářské státy k trestnímu postihu určitých společensky škodlivých činů. Též viz starší Mezinárodní úmluvu ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací, vyhl. pod č. 113/1912 ř. z. Přístup Československa byl vyhlášen pod č. 184/1922 Sb. z. a n.
11. Omezení výkonu svobody projevu jsou podle tohoto paktu užší, nežli podle evropské lidskoprávní úmluvy. Jedná se jen o respektování práv nebo pověsti jiných, ochranu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví či morálky. Též srov. mezinárodní úmluvy cit. v pozn. výše.
12. Rozsudek ze dne 7. prosince 1976 ve věci stížnosti č. 5493/72, bod 49. odůvodnění. Dále srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu v pro lidská práva ze dne 23. září 1994 ve věci stížnosti č. 15890/89 (případ Jersild v. Dánsko). Dlužno říci, že citovaného rozsudku z roku 1976 se politicky dovolává i Evropská komise ve svém sdělení ze dne 26. dubna 2018, [COM(2018) 236 final], nazvaném Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup, s. 8. Sdělení je určeno Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.
13. Srov. § 7 zákona o některých přestupcích č. 251/2016 Sb. Nemůže se ovšem kdokoli „jen tak“ právně domáhat například odčinění přivození pocitu osobního neštěstí, resp. ranění v podobě emoční újmy, ledaže by byly splněny legální pojmové znaky vymezeného deliktu na něm spáchaného, popř. by byly splněny znaky u druhotné oběti legálně vymezeného protiprávního činu podle § 2971 o. z. Vyplývá to již z ústavní hodnoty svrchovanosti zákona, což je obzvlášť důležité, má-li stát určit, co je právním deliktem. Srov. preambuli české Listiny základních práv a svobod.
14. Trestnost pobuřování z let 1852 až 1990 byla v Československu po politickém převratu roku 1989 zrušena.
15. Vzpomínám na text v Rudém právu v Československu někdy z přelomu 70. a 80. let minulého století. Obsahoval, politicky poněkud mrazící, pochvalnou zmínku o „sovětském člověku“ jako ideovém monolitu. V sovětské právnické učebnici z 50. let, používané v překladu u nás, nalezneme zase „sovětskou rodinu“.
16. § 355 tr. z.
17. Pokud jde o politiku Rady Evropy, můžeme na okraj poukázat na návrh Úmluvy o umělé inteligenci, lidských právech, demokracii a právním státu, zn. CAI(2022)07 ze dne 30. června 2022, který byl předložen Výborem pro umělou inteligenci. Mezi zakázané praktiky umělé inteligence má v budoucnu patřit používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci, které spočívá v užití biometrie k identifikaci, kategorizaci nebo usuzování pocitů (emocí) jednotlivců. Dále má být zakázáno užití těchto systémů k sociálnímu bodování (skórování), které by mělo předurčovat přístup k základním službám a které by vedlo k nedovolenému zacházení s jednotlivci nebo celými sociálními skupinami. Do budoucna má též platit generální klauzule zákazu jakéhokoli jiného, než zvlášť vymezeného, používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci k účelům, které nejsou slučitelné s hodnotovým jádrem demokratických společností, nesledují legitimní účel a nejsou nezbytné v demokratické společnosti; viz čl. 14 návrhu. Existuje i pozdější pracovní verze ze dne 6. ledna 2023. V Evropské unii byl v roce 2021 připraven návrh nařízení o umělé inteligenci (COM/2021/206 final). Návrh zakazuje určité postupy umělé inteligence, např. u sociálních kreditů; viz čl. 5 návrhu Evropské komise. Každá „umělá“ inteligence je již ze své povahy bezduchá, a tudíž i bezcitná. V tom spočívá podstata jejího hlavního civilizačního nebezpečí. Umělá inteligence má sice „vědomí“ (např. znalosti předpisů apod.), avšak chybí ji svědomí.
18. Přednost před českou Listinou základních práv a svobod proto nemá ani Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie; viz čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Důvod spočívá v tom, že tato Listina má právní sílu stejnou „jen a pouze“ jako uvedené mezinárodní smlouvy, které jsou mezinárodními smlouvami jako kterékoli jiné. Znamená to, že Listina základních práv Evropské unie má u nás ústavní přednost před českým (běžným) zákonem. Nikoli však před českým ústavním zákonem, resp. před vším českým ústavním řádem (nepřesně „pořádkem“), jehož součástí je česká Listina základních práv a svobod; srov. čl. 10 českého ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle Smlouvy o Evropské unii platí, že „Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy.“; čl. 4 odst. 2. V opačném případě by došlo ke znectění „národní identity“ (national identity) členského státu, tedy k porušení mezinárodního práva. Humanitní základ českých systému (zřízení), určených blahu člověka, svobodomyslně spočívá, vedle poměru k právu mezinárodnímu, v české Listině základních práv a svobod včetně české ústavní nepřípustnosti cenzury a v jen taxativně dovolených důvodech omezení svobody projevu nebo práva vyhledávat a šířit informace. Podrobně k poměru ústav členských států a práva EU viz Koudelka, Z.: Ústava a právo Evropské unie. Právo a bezpečnost, 2023, č. 1, s. 27 – 72, a dále literaturu tam uvedenou. Přehledově a specificky viz Duchek, O.: Princip aplikační přednosti v judikatuře Ústavního soudu Španělského království. Právní rozhledy, 31, 2023, č. 6, s. 199 – 207; též viz literaturu tam uvedenou.Skutečností ale je, že v činnosti orgánů EU lze vidět tendence opačné, které politicky směřují spíše k EU jako federativní mezinárodní organizaci. Muselo by však v budoucnu dojít ke změně primárního práva EU, které tvoří dvě mezinárodní smlouvy. Pokoutný postup oklikou, například obejitím signatářských států pomocí rozhodnutí Soudního dvora EU, by postrádal demokratickou legitimitu (i legálnost) z důvodu porušení mezinárodněprávní zásady svobodného souhlasu signatářských států. Tudíž by takový postup byl způsobilý ohrozit samotné základy dotčených svrchovaných a demokratických právních států nebo by byl způsobilý znectít jejich národní identitu (viz výše). Srov. též Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, vyhl. č. 15/1988 Sb. Dlužno podotknout, že dříve navrhovaná Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu (CONV 850/3) z roku 2003 nebyla dvěma státy ratifikována. V důsledku toho některé další státy, jako např. Česko, ani neprojednávaly vyslovení parlamentního souhlasu s její ratifikací. Podle čl. 10 odst. 1 této mezinárodní smlouvy mělo výslovně platit, že Ústava a právní akty přijaté orgány Evropské unie při výkonu svěřené působnosti měly být nadřazeny právním řádům členských států. Při doslovném výkladu za použití jazykové výkladové metody by tak měly být nadřazeny i ústavním zákonům členských států, protože i ty jsou součástí jejich právních řádů. Takovou součástí bývají ovšem i jiné mezinárodní smlouvy, kterých je celá řada, aniž by je kdokoli rozumně nadřazoval nad český ústavní řád. Z hlediska současného práva, jeho přinejmenším historického výkladu a použití, je podstatné, že Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu nevstoupila v platnost. Na tom nic nemění ani pozdější politické prohlášení č. 17, (Úř. věst. 306 z 17. 12. 2007, s. 256), včetně stanoviska Právní služby Rady EU ze dne 22. 6. 2007, které je obsahem Závěrečnému aktu mezivládní konference, jež přijala Lisabonskou smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, Úř. věst. 2007/C 306/01, sděl. č. 111/2009 Sb. m. s. Žádným politickým prohlášením státu k mezinárodním smlouvám, natož stanoviskem úředníků právní služby či právním názorem soudců Soudního dvora EU, nelze změnit ústavu Vysoké smluvní strany mezinárodní smlouvy. Tu je naopak nutno zohlednit s ohledem na mezinárodněprávní povinnost ctít národní identity (a svrchovanosti) členských států ze strany mezinárodní organizace, EU.Srov. např. Molek in: Bahýľová, L. – Filip, J. – Podhrázský, M. – Suchánek, R. – Šimíček, V. – Vyhnánek, L.: Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha 2010, s. 177 an., nebo Mlsna in: Rychetský, P. – Langášek, T. – Herc, T. – Mlsna, P. et al.: Ústava České republiky. Praha: Wolters Kluwer ČR 2015, s. 108 an., nebo Mikule a Suchánek in: Sládeček, V. – Mikule, V. – Suchánek, R. – Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2016, s. 121 an., a Syllová, ibid., s. 131 an. Na okraj, „pouhé“ odlišné hlasování o souhlasu Parlamentu k ratifikaci některých mezinárodních smluv se z hlediska dotčení státní suverenity, která má pro stát naprosto základní hodnotový a funkční (až existenční) význam, se významově jeví spíše technikálií, nežli plně uvědomělým a plně odpovědným a obezřetným souhlasem se všemi potenciálními ústavněprávními následky včetně možného snížení státní suverenity na „minimum“. Nutno zde také přihlédnout ke všem zásadám práva EU. Základní právně výzkumná otázka proto spočívá ve vyřešení oddělení politiky včetně politických přání (i subjektivních tužeb autorů) od práva.
19. Podle čl. 17 odst. 4 české Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace – při ústavní nepřípustnosti cenzury (čl. 17 odst. 3) – omezit zákonem jen, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Veřejné subjektivní politické ani jiné právo „nebýt raněn, šokován nebo rozrušen“ ve stavu své pohody (či v těžení stavu obecné pohody) cizím skutkovým tvrzením nebo hodnotícím úsudkem (názorem), popř. jakýmkoli jiným cizím činem, není ústavně chráněno. Ledaže by byla výkonem svobody projevu naplněna skutková podstata některého zákonem vymezeného deliktu. K tomu však za běžného a slušného chodu nedocházívá. K ústavnímu uzákonění opaku chybí jakýkoli spravedlivý a zároveň rozumný důvod.

Použité zdroje:

[ 1 ] BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., PODHRÁZSKÝ, M., SUCHÁNEK, R., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L.: Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha 2010.
[ 2 ] RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. et al.: Ústava České republiky. Praha: Wolters Kluwer ČR 2015.
[ 3 ] SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2016.