Smí správce daně využívat záznamy z policejních dopravních kamer?

DSM 3/2023 Zobrazení: 467
Smí správce daně využívat záznamy z policejních dopravních kamer?

Ani zástupci odborné veřejnosti si často nejsou vědomi existence propojeného a centralizovaného systému několika set dopravních kamer, které v ČR provozuje Policie ČR, obce a další provozovatelé. Co vše je ze záznamů těchto kamer zjistitelné, jak dlouho se uchovávají a pro jaké účely je lze využít? Na základě konkrétního případu řešeného již několik let soudy různých stupňů, nejnověji i Ústavním soudem ČR, autor hledá odpovědi na tyto otázky a snaží se též o jejich zobecnění a predikci dalšího vývoje. Text také stručně analyzuje přípustnost zásahu do práva na ochranu soukromí v daném případě a jeho meze a na základě dostupných informací popisuje samotný systém Centrální automatické kontroly vozidel.

              záznamy dopravních kamer                  právo na soudní ochranu                    právo na soukromí                                      právo na informační sebeurčení                zpracování údajů                     systém automatické kontroly vozidel

Úvod – právní boj o přístup k záznamům dopravních kamer

Před rokem proběhly v řadách odborné veřejnosti diskuse na téma možného využití kamerových záznamů z dopravních kamer pro potřeby řízení vedeného správcem daně. S ohledem na možné dopady v praxi vyvolala tato otázka polemiky i v řadách laické veřejnosti. V červenci 2022 totiž Nejvyšší správní soud ČR (dále též jen „NSS“) vydal rozsu

dek ve věci údajů z dopravních kamer vyžádaných finančním ředitelstvím od Policie ČR1 . S ohledem na své dlouhodobé odborné zaměření na ochranu soukromí, zejména před zásahy ze strany orgánů veřejné moci, se autor k tomuto rozsudku a také k celému tématu stručně, formou několika otázek a odpovědí, vyjádřil již před rokem v rubrice „Ptáme se právníka“ v DSM 3/20222 . Samotný rozsudek hodnotil autor již tehdy jako velmi kontroverzní, uvedl k němu, že po právní stránce toto rozhodnutí vnímá jako „velmi problematické“, jelikož: „Odůvodnění Nejvyššího správního soudu ČR v dané věci je bohužel velmi stručné (obdobně jako předchozí odůvodnění Krajského soudu v Ústí nad Labem), je obtížné z něj zjistit, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil. Není zejména zřejmé, zda soud vzal v úvahu skutečnost, že takovéto využití záznamů je v rozporu s původním účelem shromažďování údajů Policií ČR.“ Dotčený podnikatel následně rozhodnutí NSS napadl ústavní stížností. Ústavní soud ČR na jejím základě rozhodnutí NSS zrušil3 a ve výroku svého nálezu vyslovil, že napadeným rozsudkem NSS „bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod“. Ústavní soud svůj nález odůvodnil plně v souladu se závěry uvedenými v citovaném rozhovoru pro DSM a autorovo tehdejší hodnocení se tak ukázalo jako zcela správné. Ústavní soud totiž rozsudek NSS zrušil pro nepřezkoumatelnost, jelikož se NSS nevypořádal s námitkou dotčeného podnikatele. S ohledem na vývoj je namístě k tématu se vrátit a rozebrat podrobněji nejen právní aspekty, ale zejména praktické dopady vývoje, který v mezidobí nastal.

Jak případ začal

Geneze kauzy je zřejmá ze stručného popisu obsaženého v rozhodnutí NSS. Podnikatel-fyzická osoba vykázal v přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2015 nadměrný odpočet, který následně navýšil z důvodu koupě automobilu pro potřeby svého podnikání. Koupi automobilu doložil daňovým dokladem s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 15. července 2015.

Správce daně – Finanční úřad pro Ústecký kraj – vyzval podnikatele k předložení knihy jízd daného automobilu. Tu podnikatel k výzvě předložil, a to za období od 7. července 2015 do 11. března 2016. Správce daně ovšem od prodejce automobilu zjistil, že ten byl podnikateli předán až 17. července 2015. Z důvodu tohoto rozporu a souvisejících pochybností se správce daně obrátil na Policii ČR a požádal ji o poskytnutí informací o pohybu daného automobilu v průběhu období uvedeného v knize jízd. Tyto informace od Policie ČR obdržel a porovnal je s údaji knihy jízd. Jelikož se dle hodnocení správce daně informace získané od Policie ČR lišily od záznamů v knize jízd, učinil správce daně závěr, dle kterého podnikatel „neprokázal naplnění podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH, jelikož neprokázal použití vozidla k ekonomické činnosti“. Na základě tohoto závěru vydal dne 1. června 2016 platební výměr, kterým podnikateli vyměřil nadměrný odpočet DPH ve výši 413 499Kč. Podnikatel napadl výměr správce daně odvoláním, Odvolací finanční ředitelství v Brně však dne 4. listopadu 2016 odvolání zamítlo a napadený výměr potvrdilo.

Krajský ani Nejvyšší správní soud neshledaly pochybnosti

Po neúspěchu u finančního ředitelství se dotčený podnikatel obrátil nejprve na Krajský soud v Ústí nad Labem a poté i na NSS. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 1. června 20204 zamítl jako nedůvodnou, dle odůvodnění „nepřisvědčil žádné ze žalobních námitek, neshledal důvodným žádné tvrzení o pochybení žalovaného nebo správce daně“. Rozhodnutí finančního ředitelství je dle krajského soudu řádně a logicky odůvodněné. K hlavní právní otázce, která byla předmětem sporu, soud výslovně konstatoval: „Správce daně pak byl oprávněn vyžádat si od policie kamerové záznamy o pohybu žalobcova vozidla, kterými policie již disponovala, neboť je pořídila v rámci plnění své povinnosti dohlížet nad dodržováním veřejného pořádku. Následně mohl záznamy použít jako důkaz zpochybňující tvrzení žalobce jakožto daňového subjektu ohledně užití vozidla pro zajištění své ekonomické činnosti.“

Podnikatel rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem. V ní jako hlavní argument uvádí, že „zpracování pohybu vozidla z kamerových systémů v konkrétním období na konkrétních komunikacích pro potřeby správce daně neodpovídá“ § 60 zákona o Policii ČR5 , jelikož „ke zpracování kamerových záznamů totiž došlo na základě výzvy správce daně adresované policii k poskytnutí informací“ podle daňového řádu6 , „tedy primárně pro účely daňového řízení a nikoli pro vlastní účely policie“. Dle jeho závěru proto kamerové záznamy v souladu s daňovým řádem nemohly být důkazními prostředky. Odvolací finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou, neboť správce daně podle jeho názoru byl oprávněn požadovat kamerové záznamy, a dodalo, že Policie ČR „byla povinna tyto údaje poskytnout“, a záznamy o pohybu daného vozidla tedy „byly vyžádány v souladu se zákonem a jde o zákonně pořízený důkazní prostředek, který bylo možné využít v daňovém řízení“.

NSS po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a jako takovou ji zamítl. Dle jeho hodnocení „správce daně byl oprávněn dané záznamy od policie požadovat, neboť šlo o údaje nezbytné pro správu daní, a policie je subjektem povinným takové údaje správci daně na výzvu poskytnout“. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že „policie může, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných“, přičemž „konkrétněji vymezeným úkolem policie, k jehož plnění může pořizování kamerových záznamů sloužit, je bezpochyby i zabezpečení veřejného pořádku v dopravě např. kvůli dopravním nehodám a přestupkům“. Daňový řád pak „upravuje informační povinnost osob a orgánů veřejné moci, které zpracovávají údaje nezbytné pro správu daní“; tyto osoby a orgány, mezi nimi i Policie ČR, tak dle NSS „mají povinnost poskytnout údaje na základě vyžádání správce daně“. Z odůvodnění NSS není zřejmé, jak a na základě čeho soud k tomuto závěru dospěl a zda přitom vzal v úvahu odlišnost původního účelu zpracování kamerových záznamů, který v rozsudku sám uvádí – zabezpečení veřejného pořádku v dopravě – a účelu správy daní, pro který dané záznamy následně využil správce daně. NSS se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval ani tím, zda takovéto využití kamerových záznamů pro odlišný účel je slučitelné s původním účelem, který pro Policii ČR stanoví zákon a nelze jej tedy libovolně rozšiřovat. Nezabýval se navíc ani tím, zda takovéto využití pro odlišný účel nepředstavuje zásah do práva na ochranu soukromí dotčeného podnikatele a zda jde v takovém případě o zásah přípustný.

Dotčený podnikatel podal proti rozhodnutí NSS ústavní stížnost. V ní nejprve upozorňuje na argument, který namítal již v žalobě ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – zpracování informace o pohybu konkrétního vozidla, v konkrétním období a na konkrétní komunikaci „pro potřeby správce daně neodpovídá § 60 zákona o policii“7 . Upozorňuje také na to, že NSS se „nevyjádřil k námitce vznesené v kasační stížnosti, neboť v ní nenamítal, že by policie neměla oprávnění pořizovat záznamy“, v kasační stížnosti podnikatel namítal odlišný argument, totiž že „policie zpracovala předmětné záznamy primárně pro daňově účely na základě výzvy správce daně“. NSS se touto jeho námitkou nezabýval, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu.

NSS si byl i nadále jist svým předchozím rozhodnutím a v řízení před Ústavním soudem proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako „zjevně neopodstatněná“. Teprve pro případ, že by se tak nestalo, měl Ústavní soud ústavní stížnost dle NSS zamítnout. Odvolací finanční ředitelství taktéž navrhovalo odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou8 a argumentaci v ústavní stížnosti označilo za „slovíčkaření“. Podnikatel totiž „sice v kasační stížnosti rozporoval zpracování kamerových záznamů policí pro účely správce daně“, taktéž však rozporoval i samotné „oprávnění policie k provedení záznamu, tj. to, že policie tyto záznamy údajně pořídila až na výzvu správce daně, nikoli pro své vlastní účely“.

Odlišné hodnocení Ústavního soudu

Jak již bylo uvedeno v úvodu, Ústavní soud věc vyhodnotil zásadně odlišně než před ním Krajský soud v Ústí nad Labem i NSS. Nejenže ústavní stížnost neposoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji neodmítl, ale ani ji nezamítl. Naopak rozsudek NSS zrušil a ve výroku svého nálezu konstatoval: „Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022 č. j. 9 Afs 147/2020-34 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.“ Ústavní soud totiž po posouzení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a její důvodnosti a po seznámení se s obsahem soudních rozhodnutí v této věci vydaných dospěl k závěru, že „Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti náležitě odůvodnit ústavní stížností napadený rozsudek“.

Ústavní soud v prvé řadě porozuměl argumentaci podnikatele obsažené v ústavní stížnosti odlišně od předchozích soudů, ústavní soudci zejména přesně vyzdvihli námitku, dle které „v daném případě ke zpracování záznamů (§ 60 odst. 1 zákona o policii) došlo primárně pro účely správce daně na základě správcovy výzvy [...] Nejedná se tak o případ, kdy zpracování záznamů bylo činěno primárně pro vlastní účely policie“. Jak Ústavní soud shrnul: „Stěžovatel tak namítal, že zpracování záznamů podle § 60 odst. 1 zákona o policii bylo provedeno pro účely správce daně, nikoli pro účely policie, a tedy podle daného ustanovení není možné poskytnout záznamy zpracované pro účely policie.“

NSS si předtím tuto argumentaci vyložil nesprávně a nepřesně a vypořádal se s ní tak, že Policie ČR „tyto záznamy pořídila pořídila předtím, než o ně požádal správce daně“, proto NSS v rozsudku „nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že policie záznamy o pohybu stěžovatelova vozidla pořídila až na výzvu správce daně, a tedy primárně pro účely daňového řízení“. Ústavní soud oproti tomu upozornil, že „tuto námitku stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl. Stěžovatel nenamítal, že policie pořídila záznamy na výzvu správce daně, ale že je zpracovala až na jeho výzvu.“ Zpracováním se podle zákona o Policii ČR rozumí „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky“. 9 Z této definice Ústavní soud vyšel, když uzavřel následující: „Namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti, že zpracování záznamů nebylo učiněno pro účely policie, ale pro účely správce daně, je nutné přiznat této úvaze určitou logiku, jelikož policie musela minimálně utřídit záznamy do podoby, které správce daně vyžadoval, a zejména mu je následně musela předat, což je minimálně podle uvedeného komentáře i smyslu vznesené kasační námitky, již zpracování informací podle § 60 odst. 1 zákona o policii. Minimálně toto předání záznamů policie správci daně zjevně nemohlo být učiněno pro vlastní účely policie.“ Způsob, jakým se s touto argumentací předtím vypořádal NSS, Ústavní soud na základě výše uvedeného zhodnotil tak, že „Nejvyšší správní soud se tak významově minul s námitkou, kterou stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, reagoval na něco jiného a vznesenou námitku nevypořádal“.

Ze shora uvedených důvodů se Ústavní soud omezil pouze na procesní stránku a zrušil rozsudek NSS v této věci pro jeho nepřezkoumatelnost. Dodal k tomu, že: „Dodržování povinnosti přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit rozhodnutí má totiž zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit soudní libovůli. Chybí-li proto v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale v řadě případů také neústavnost.“ K podstatě problému se však přesto Ústavní soud ve svém nálezu vyjádřil také, sice nepřímo, ovšem dosti jednoznačně, když nejprve uvedl, že „Ústavní soud tak nepředjímá, jak na danou, dosud neřešenou námitku Nejvyšší správní soud bude reagovat, ani nezavazuje Nejvyšší správní soud, že názor uvedený v komentáři k zákonu o policii je jediný správný“.

Uřičář1

Poté navázal větou: „Je však třeba upozornit na to, že danou otázku je nutno posoudit komplexně se všemi možnými dopady do ústavně zaručených práv kontrolovaných osob. NSS se tak bude muset zabývat otázkou, zda zákonné zmocnění policie dané v § 60 odst. 1 zákona o policii skutečně umožňuje poskytnout záznamy jiným orgánům veřejné správy (zda je dostatečná úprava informační povinnosti podle § 57 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád – viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku).“ Z ní je zcela zřejmé, že Ústavní soud se při posouzení dané věci neomezil pouze na procesní stránku, ale zabýval se podrobně i posouzením samotného merita sporu. Pokud by snad závěry, na které Ústavní soud takto jemně, avšak velmi rozhodně, upozorňuje, nebyly z předchozí formulace zřetelné, v následující větě jsou dle autora obsaženy zcela konkrétně: „Dospěje-li (NSS) k závěru, že takto policie může postupovat, bude třeba uvážit, zda takové oprávnění není v rozporu s některými z ústavně zaručených práv, zejména s právem na soukromí a právem na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny.“

Autor dodává, že se navíc nejedná pouze o tohoto konkrétního podnikatele, nýbrž o zásah do práv a svobod značného množství dalších osob, jelikož zpracování osobních údajů prováděné dopravními kamerami je zpracováním plošným, právě v tom spočívá závažnost tohoto případu. Informace o tom, v kolika případech Policie ČR záznamy dopravních kamer předala správci daně či jiným osobám a orgánům, nejsou známy. Nelze tedy říci, zda se v popisovaném případě jednalo o výjimečnou situaci či o běžné předávání.

Lze vinit správce daně? A jaký můžeme očekávat další vývoj?

Autor nebyl jediný, kdo se k tomuto tématu před rokem vyjadřoval, téma skutečně v řadách odborné veřejnosti rezonovalo. Někteří právníci tehdy vyslovovali naději, že správce daně snad nebude takovýto postup využívat příliš často, jiní psali o „zlém berňáku“, který se stylizuje do role Velkého bratra. Takovým hodnocením lze jistě rozumět, autor je však považuje za mylná. Samotná žádost správce daně o údaje z dopravních kamer adresovaná Policii ČR může být v rámci daňového řízení nepřiměřeným prostředkem. Pokud však Policie ČR této žádosti vyhoví a záznamy dopravních kamer poskytne, a zvláště pokud soudní přezkum krajského soudu a následně i NSS dospěje k jednoznačnému závěru, že postup správce daně byl zcela správný, pak správce daně nemá důvod o těchto závěrech pochybovat. Na základě soudních rozhodnutí má nejen oprávněný důvod považovat svůj postup za plně souladný se zákonem, dle hodnocení autora také nemá důvod nevyužít v budoucnu stejných prostředků. Bylo by tedy marné doufat, že k takovýmto vyžádáním bude správce daně přistupovat šetrně a nebude je využívat příliš často. S ohledem na dosavadní výsledky soudního přezkumu je plně namístě naopak důvodná obava, že správce daně je dokonce povinen postupovat takto vždy, když se mu to bude jevit v konkrétním případě jako potřebné a efektivní. Tedy pokud a dokud z pravomocných soudních rozhodnutí nevyplyne odlišný závěr.

Uřičář3

Ještě před odpovědí na obecnější otázku, co lze v této věci očekávat dále, je nutno jasně říci, že autor v tomto textu neposuzuje, zda dotčený podnikatel pochybil, porušil zákon, zda se dokonce dopustil krácení daně apod. To ať posoudí k tomu oprávněné orgány. Mohou k tomu však použít pouze prostředků stanovených zákonem, nikoli metod, které občas vídáme v kriminálních filmech (nic proti nim). Jak obecně, tak i v konkrétních případech platí a musí platit, že ten, kdo podvádí, krátí daně apod., může očekávat zásah správce daně. Tento text se však zaměřuje výhradně na otázku oprávněnosti takového postupu, jakožto na otázku obecnější a také zásadnější než případné porušení zákona konkrétním podnikatelem. Zákonnost postupu správce daně se zde navíc přímo týká autorovy „domovské“ odborné oblasti – ochrany soukromí. V právním státě smějí orgány veřejné moci použít pouze takové postupy, prostředky a informace, jejichž využití jim umožňuje zákon, ani při snaze o odhalení protiprávního jednání nelze použít jakékoli prostředky. Jak vyplývá z Ústavy ČR: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“16 Jak konstantně vykládá Ústavní soud, „u státních orgánů neplatí pravidlo platné pro soukromé osoby, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)“17. O tom, zda použité prostředky a postup odpovídají zákonu, rozhodují v případě pochybností soudy, jako je tomu v tomto případě, byť zatím bohužel velmi nejednotně.

Kauza popisovaná v tomto textu, kdy dotčený podnikatel rozhodnutí Finančního úřadu napadl od nadřízeného finančního ředitelství přes místně příslušný krajský soud, NSS až naposledy u Ústavního soudu, se nyní vrací znovu k NSS. Ústavní soud vydal v této věci nález v únoru. Lze tudíž očekávat, že NSS ve věci znovu rozhodne ještě před koncem letošního či počátkem příštího roku. Autor zatím nemá informace, že by se tak již stalo. Po stránce věcné se NSS bude muset vypořádat se závěry Ústavního soudu. NSS se tak v prvé řadě bude muset vypořádat s námitkou dotčeného podnikatele, dle které předání záznamů Policií ČR správci daně nebylo zpracováním pro vlastní účely policie, jak je vymezuje zákon o Policii ČR18. Ústavní soud se ve svém nálezu vyslovil – dle hodnocení autora úmyslně a záměrně – pouze k procesní stránce, tedy k tomu, že NSS byl povinen vypořádat se s touto námitkou a své rozhodnutí přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit, což ovšem neučinil. K samotné oprávněnosti či neoprávněnosti daného zpracování záznamů kamerového systému Ústavní soud nezaujal jednoznačné stanovisko. Přesto však v odůvodnění svého nálezu Ústavní soud poskytl NSS jasná vodítka, s nimiž by se NSS měl v dalším rozhodování vypořádat. Jakým způsobem tak učiní a k jakým závěrům dospěje, lze nyní pouze dosti obtížně předvídat, a to tím spíše, že NSS si i v řízení před Ústavním soudem byl jist správností svého postupu. Dle hodnocení autora nelze vyloučit ani to, že ve věci bude případně znovu rozhodovat Ústavní soud, tentokrát již o meritu problému, tedy o zásahu do základních práv – práva na soukromí a práva na informační sebeurčení prostřednictvím využití záznamu kamerového systému dopravních kamer pro účely správy daní. Nelze však také vyloučit, že kauza skončí tak říkajíc „do ztracena“, byť autor osobně doufá, že se tak nestane.

Od finálního rozhodnutí v této věci se totiž následně bude odvíjet další postup správců daně v obdobných případech, resp. prakticky v jakémkoli řízení, v němž lze využít např. záznamy dopravních kamer. Technologický pokrok a digitalizace a v neposlední řadě také narůstající trend „dohledu“ ze strany orgánů veřejné moci je totiž neúprosný. Ostatně, jen kamer zařazených v rámci informačního systému Centrální automatické kontroly vozidel jsou již nyní na území ČR stovky. A jelikož je mnohdy spravují obce, lze předpokládat, že budou dále přibývat, nemluvě o jiných než dopravních kamerách provozovaných obcemi a dalšími osobami, jejichž počty je obtížné byť i jen odhadnout. To už je však téma na jiný článek.

Uřičář2Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Poznámky pod čarou:

  1. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21. července 2022 č. j. 9 Afs 147/2020-34
  2. UŘIČAŘ, M. Ptáme se právníka. (Využití záznamů z dopravních kamer o pohybu vozidla správcem daně). Data Security Management. 3/2022. Prestižní recenzovaný odborný čtvrtletník o bezpečnosti, správě a řízení rizik informačních systémů. ISSN 1211-8737
  3. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. února 2023 sp. zn. IV.ÚS 2621/22
  4. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2020, č. j. 15 Af 2/2017–30
  5. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
  6. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
  7. Zákon o Policii ČR v § 60 odst. 1 stanoví: „Policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů.“
  8. V případě „zjevně neopodstatněné“ ústavní stížnosti platí dle § 43 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, že senát Ústavního soudu takovýto návrh „mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením“ odmítne, přičemž u usnesení o odmítnutí návrhu postačuje stručné odůvodnění „uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá“.
  9. Jak k tomuto podrobně vysvětluje Ústavní soud ČR v citovaném nálezu, „Ustanovení § 62 odst. 1 zákona o policii dává policii oprávnění pořizovat (záznamy) ve významu opatřit či obstarat (záznamy), tedy prvotně zaznamenat určité skutečnosti, zatímco § 60 odst. 1 upravuje oprávnění policie zpracovávat informace (např. i dané záznamy).“
  10. Viz Policie ČR. Automatická kontrola vozidel. Zveřejněné informace 2015. 25. května 2015. Dostupné z https://www.policie.cz/clanek/automaticka- -kontrola-vozidel.aspx
  11. Viz Policie ČR. Centrální automatická kontrola vozidel. Zveřejněné informace 2022. 27. září 2022. Dostupné z https://www.policie.cz/clanek/centralni- -automaticka-kontrola-vozidel.aspx
  12. Úřad pro ochranu osobních údajů. Protokol o kontrole. 15. března 2017. Čj. UOOU-09928/16-22
  13. Viz Policie ČR. Automatická kontrola vozidel. Zveřejněné informace 2015. 25. května 2015. Dostupné z https://www.policie.cz/clanek/automaticka-kontrola-vozidel.aspx 
  14. Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
  15. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
  16. Ústavní zákon České národní rady ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky, čl. 2 odst. 3.
  17. Viz Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. června 1998 sp. zn. I. ÚS 357/97
  18. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Použité zdroje:

[ 1 ] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21. července 2022 č. j. 9 Afs 147/2020-34.
[ 2 ] UŘIČAŘ, M. Ptáme se právníka. (Využití záznamů z dopravních kamer o pohybu vozidla správcem daně). Data Security Management. 3/2022. Prestižní recenzovaný odborný čtvrtletník o bezpečnosti, správě a řízení rizik informačních systémů. ISSN 1211-8737
[ 3 ] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. února 2023 sp. zn. IV.ÚS 2621/22.
[ 4 ] Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2020, č. j. 15 Af 2/2017-30.
[ 5 ] Policie ČR. Centrální automatická kontrola vozidel. Zveřejněné informace 2022. 27. září 2022. Dostupné z https://www.policie.cz/clanek/centralni-automaticka-kontrola-vozidel.aspx.
[ 6 ] Úřad pro ochranu osobních údajů. Protokol o kontrole. 15. března 2017. Čj. UOOU-09928/16-22. Dostupné z www.uoou.cz.
[ 7 ] Policie ČR. Automatická kontrola vozidel. Zveřejněné informace 2015. 25. května 2015. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/automaticka-kontrola-vozidel.aspx.
[ 8 ] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. června 1998 sp. zn. I. ÚS 357/97.

Vytisknout